Jiří Pehe

26. 06.

Volby do europarlamentu, soudy a zdravý rozum

Jiří Pehe Přečteno 4708 krát

Nejvyšší správní soud vyhověl stížnosti Strany zelených a České pirátské strany na používání pětiprocentní klauzule pro vstup do Evropského parlamentu. Podle zelených a pirátů omezuje volebním zákonem stanovená pětiprocentní hranice, kterou strany musejí překonat při volbách do Evropského parlamentu, aby dosáhly na poslanecká křesla, volnost politické soutěže. Zelení a piráti se proto obrátili na Nejvyšší správní soud, který jejich stížnosti vyhověl a navrhl Ústavnímu soudu, aby pětiprocentní klauzuli zrušil.

Až potud se jedná o legitimní spor o základní principy politické spravedlnosti, přičemž je nutné mít na paměti, že ať už se soudy rozhodnou jakkoliv, bude mít kus pravdy i druhá strana sporu. V politologické literatuře najdeme jak velké množství přesvědčivých argumentů pro existenci volebních prahů, které strany pro získání mandátů musejí překonat, tak mnoho přesvědčivých argumentů proti jejich existenci.

Absolutně spravedlivé rozhodnutí v tomto případě tedy neexistuje. Jedni mohou argumentovat, že volby jsou v konečných důsledcích politickým instrumentem, nikoliv čistě právním, a že je tedy zcela legitimním politickým rozhodnutím, že mají zabránit roztříštěnosti parlamentu, což je při neexistenci volebních prahů těžké. Druzí mohou argumentovat, že jakákoliv omezení jsou diskriminační.

Otázkou také zůstane, zda jsou taková omezení více nesmyslná při volbách do Evropského parlamentu, v nichž lidé nevolí přímo pro evropské politické strany, takže parlamentní frakce se tvoří spíše jako mozaika stran i straniček s příbuznými názory, anebo zda mají platit i pro volby do národního parlamentu. Český Nejvyšší správní soud nyní, ač jen těsnou většinou, souhlasil s těmi, kdo ve volebních klauzulích v evropských volbách u nás spatřují omezení volné soutěže. Otevírá tím ovšem Pandořinu skříňku i ve vztahu k národním volbám, a bude zajímavé sledovat, jak se k tomu postaví Ústavní soud.

Ať už ale bude rozhodnutí Ústavního soudu jakékoliv, nebude vybočovat z mezí zdravého rozumu, pokud jde o meritum celé věci, protože validní právní i politické argumenty lze učinit ve prospěch existence i neexistence volebních klauzulí. A jak poznamenal předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, pokud jde o evropské volby, bude to v praktické rovině vcelku irelevantní, protože při počtu jednadvaceti mandátů, na něž má v europarlamentu nárok Česká republika, jakož i ve světle stabilně nízké volební účasti v eurovolbách u nás, nakonec mandáty získají stejně jen strany, které se dnešní pětiprocentní klauzuli budou těsně blížit nebo ji překonají.

Zdravému rozumu by se ale dozajista vzpíralo případné rozhodnutí, po němž někteří volají, aby pětiprocentní klauzule pro evropské volby u nás byla zrušena retroaktivně. Jinými slovy, aby v případě, že Ústavní soud stížnosti zelených a pirátů—nyní i s doporučením Nejvyššího správního soudu--vyhoví, křesla v Evropském parlamentu získali předseda zelených Ondřej Liška a předseda pirátů Ivan Bartoš. Jejich strany totiž sice nepřekročily pětiprocentní hranici, ale byly natolik blízko, že by při novém přepočtu hlasů na mandáty zelení i piráti získali po jednom mandátu – a to na úkor sociální demokracie a lidovců.

Je třeba doufat, že Ústavní soud prokáže dostatek zdravého rozumu, takže v případě, že stížnosti zelených a pirátů vyhoví, jasně též řekne, že rozhodnutí může platit až od příštích voleb. Ve volbách, které už proběhly, kandidovaly všechny strany, včetně zelených a pirátů, na základě pravidel, jejichž součástí byla existence pětiprocentní hranice, ať už si o ní myslíme cokoliv.

Jakékoliv připuštění retroaktivity by poškodilo strany, které na základě platných pravidel uspěly. Navíc by zpochybnilo výsledky voleb minulých. Česká republika by tak zase jednou byla oprávněně považována za evropský Absurdistán.

ČRo Plus, 25.6.2014

18. 06.

Primátor Prahy jako produkt Babišovy hitparády?

Jiří Pehe Přečteno 4406 krát

Hnutí ANO Andreje Babiše se netají ambicemi vyhrát podzimní komunální volby v Praze a stanout v čele hlavního města. Průzkumy naznačují, že se mu to může podařit. Protože Praha je výkladní skříní země--s ročním rozpočtem téměř padesáti miliard korun—měli bychom si pečlivě všímat toho, jak se vlastně v hnutí ANO rodí návrhy na lídry jeho kandidátky pro Prahu.

Začít můžeme poněkud varovným konstatováním, že se nerodí primárně v samotném hnutí--v demokratické diskusi a transparentních hlasovacích procedurách—ale v hlavě Andreje Babiše. Ten pojal hledání nového pražského primátora tak trochu jako hitparádu.

Nutno uznat, že na osobnosti, které mu mohou s jeho politickým podnikáním pomoct, má docela dobrý čich, o čemž svědčí jeho první volba, kterou byl bývalý primátor Prahy za ODS Jan Kasl. Ten si udělal svého času dobré renomé nejen svým vedením Prahy, ale také rozhodnutím postavit se praktikám, které považoval za korupční, v důsledku čehož skončil poměrně rychle i ve vlastní straně, dominované tehdy lidmi blízkými Václavu Klausovi.

Když se ale Babiš rozhodl udělat z Kasla tvář ANO pro volby v Praze, a tedy i pravděpodobného příštího primátora, nedal mu z nějakého důvodu nakonec v sestavování pražské kandidátky takovou volnost, jakou dal Pavlu Teličkovi při sestavování kandidátky ANO pro volby do europarlamentu. Kasl se tak dostal do sporu s lidmi okolo bývalé sociální demokratky a nyní Babišovy spolupracovnice Radmily Kleslové, když chtěl Klesovou kvůli její kontroverzní politické minulosti z kandidátky eliminovat.

Dalo by se říci, že se Babiš stal v tomto případě obětí vlastní polovičatosti, protože se nominaci Kasla snažil pojmout jako kompromis mezi svým doposud autokratickým stylem při výběru nejviditelnějších tváří ANO a „demokratickým“ rozhodováním rodících se struktur ANO v hlavím městě. Situace se vymkla z rukou, hrozil rozkol, a Babiš nakonec raději odepsal oba: Kasla i Kleslovou.

Oznámil pak, že kandidáta na budoucího primátora možná ANO vybere s pomocí ankety mezi Pražany. Zdánlivě skvělý nápad, ale i populistický miliardář si nakonec zřejmě uvědomil, že by mu Pražané mohli přichystat nějaké nepříjemné překvapení.

Nicméně svého záměru vybrat příštího primátora na základě jakési politické hitparády se evidentně nevzdal. Schopnostem svého hnutí kompetentně vybrat politického manažéra hlavního města ovšem evidentně nevěřil o nic víc, než by věřil nějakému demokratickému procesu ve své firmě Agrofert vybrat vrcholné manažéry , takže se začalo proslýchat, že se o víkendech, kdy nemá tolik práce na ministerstvu financí, osobně věnuje hledání vhodného kandidáta.

Mluvil prý s ředitelem pražské Zoo Miroslavem Bobkem, který ale odmítl. Podle zpráv v médiích pak oslovil Elišku Kaplicky, vdovu po slavném architektovi Janu Kaplickém. Ani to, zdá se, nakonec takříkajíc „nedopadlo“. Možná si Babiš nakonec uvědomil, že ne každý, kdo je z nějakého důvodu populární, se hodí do čela politické kandidátky nebo řízení velkoměsta.

Podle posledních zpráv oslovil Babiš bývalého studentského lídra z roku 1989, později ředitele Českého rozhlasu, a ještě později ředitele Národní knihovny (nyní ředitele Obecního domu) Vlastimila Ježka.

Což o to, Ježek je úspěšný, i když občas kontroverzní ředitel několika velkých institucí. Pravda, v politice zatím moc neuspěl, před časem kupříkladu prohrál v senátních volbách. Pod křídly Babiše by ale mohl politicky takříkajíc vyrůst.

I tak se ale vtírá otázka, zda způsob, jakým se Babiš pokouší najít příštího primátora Prahy není poněkud absurdní a znepokojivý, zejména ve světle zřejmého nedostatku transparentních demokratických mechanismů.

ČRo Plus, 18.6.2014

11. 06.

Česká zahraniční politika ve starém stylu

Jiří Pehe Přečteno 5634 krát

Po nástupu proevpropské koaliční vlády vedené sociální demokracií, která se postavila po bok levicového proevpropského prezidenta, předpovídali mnozí, že konečně ustanou spory mezi nejvyššími státními představiteli o zahraniční politiku.

I kdyby se nepodařilo dosáhnout úplné jednoty, zdálo se být skoro nemožné, že by česká zahraniční politika mohla pokračovat v mnohohlasné kakofonii, která se pro ni stala charakteristikou během předešlých vlád.

Pro zahraničí nebylo v minulosti vždy snadné rozumět tomu, co je oficiálním českým stanoviskem, nebo zda vůbec nějaká společná linie existuje. Symbolickým vyvrcholením dlouhodobého chaosu v zahraniční politice bylo, když prezident Václav Klaus v rozporu s vládní linií dlouhodobě blokoval podpis Lisabonské smlouvy a premiér Petr Nečas jezdil na summity Evropské unie s tím, že nemá mandát se k čemukoliv pevně zavázat.

Bohužel situace se příliš nezlepšila ani po nástupu nejnovější vlády. Současný prezident Miloš Zeman se v podstatě chová jako neřízená střela, která vyjadřuje svoje občas radikální postoje k mezinárodním krizím, terorismu nebo roli islámu ve světě bez větších konzultací s vládou.

Premiér Bohuslav Sobotka se pro změnu snaží lavírovat mezi názory různých ministrů, prezidenta i náladami ve vlastní straně, takže když už se k něčemu zásadnímu v zahraniční či obrané politice vyjádří—kupříkladu k možnému rozmístnění jednotek NATO na našem území—je z toho kontroverze. Nedaří se mu ani příliš smiřovat jasně prozápadní postoje ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka k ukrajinsko-ruskému konfliktu s postkomunistickými proruskými sentimenty v členské základně jeho sociální demokracie.

Předseda Sněmovny Jan Hamáček za ČSSD pro změnu starostlivě upozorňuje, že si u něj na postoje Zaorálka k ukrajinské krizi stěžují členové strany. Míchat se do zahraniční politiky si neodpustí ani nejmocnější muž české vlády, ministr financí Andrej Babiš, který Zaorálka kritizuje za údajnou malou aktivitu při prosazování českých exportních zájmů.

Čert aby se v tom vyznal. Před nástupem současné vlády by se mohl leckdo domnívat, že rozpory v zahraniční politice jsou jen výrazem celkově neurovnaných poměrů na české domácí politické scéně i ideologických soubojů mezi pravicí a levicí, nebo personálních averzí mezi prezidentem a premiéry i jednotlivými ministry. Jenže se bohužel zdá, že problém je hlubší.

Neschopnost shodnout se na alespoň elementární společné formulaci národních zájmů, které by naše zahraniční politika prosazovala, se zdá být především výrazem skutečnosti, že Češi se zatím nedokázali ustavit jako politický národ, kde se věci řeší politicky, nikoliv jako osobní spory. Jejich identita od rozpadu Československa je na rozdíl od Slováků jaksi „zbytková“, tedy to, co zbylo z Československa a co přesně neví, co si se sebou na mezinárodním poli počít.

Dokud měla Česká republika , i navzdory nejednotnosti, v osobě Václava Havla v čele jednu z nejvýraznějších světových osobností, bylo obrazem země v zahraničí především to, co představoval Havel. Po jeho odchodu už nabízíme jen změť stanovisek. A nejen to. Současný Černín dokonce tvrdí, že Havlova politika lidských práv byl moralistní kýč.

V české zahraniční politice tedy už nezbyla téměř žádná osa. Pokud ovšem nebudeme považovat za osu názorový oportunismus i neschopnost čelných politiků se na čemkoliv podstatném dohodnout a následně, řečeno lidově, „držet vůči vnějšímu světu basu“.

ČRo Plus, 11.6.2014

05. 06.

Limity ANO

Jiří Pehe Přečteno 4519 krát

Bylo jen otázkou času, než se začnou objevovat v hnutí ANO Andreje Babiše první vážné problémy. Existují pro to dva zásadní důvody.

Už samotné označení „hnutí“ je v případě ANO zavádějící, protože tento politický experiment byl od počátku řízen a kontrolován Babišem takříkajíc shora. Babiš není jen předsedou ANO, ale také jeho faktickým vlastníkem. Ani jeho předsednický status není srovnatelný s touto pozicí v klasických politických stranách, kde si ji musí někdo vybojovat ve vnitrostranickém boji. Babiš je spíše vůdce.

Organizační struktury ANO jsou i více než půl roku po pro něj úspěšných volbách do Poslanecké sněmovny nejasné. Jen těžko bychom mohli v případě „babišovců“ mluvit o vnitrostranické demokracii a transparentních způsobech rozhodování.

Tato nejasnost vytváří postupně rostoucí pnutí. Na jedné straně je toto tzv. hnutí jen komparsem Babiše, takže když se miliardář ráno probudí s tím, že oproti liteře koaliční smlouvy chce požadovat znovuzavedení poplatků za pobyt v nemocnici nebo udržení druhého pilíře důchodové reformy, všechny ostatní osobnosti ANO bez odporu jen před veřejností hájí vůdcův nenovější rozmar.

Zároveň se ale Babiš neobklopil úplnými nickami. Svoje „hnutí“ budoval tak trochu jako hitparádu. Jenže ačkoliv skupina známých tváří okolo něj přilákala podporu veřejnosti, je těžké je kočírovat. Jejich loajalita k ANO není loajalitou k nějaké společné ideji či ideologii, je to jen loajalita k Babišovi, který je takříkajíc „vytáhl nahoru“.

Není proto divu, že se postupně objevily první spory mezi různými tvářemi ANO. Kupříkladu ministryně spravedlnosti Helena Válková se znesvářila se svojí první náměstkyní Hanou Marvanovou. Nezáleží přitom příliš na tom, kdo a proč je členem ANO, a kdo je s ním jen spojován. V politickém subjektu, v němž je členství, které známe z klasickým poltických stran, jen chimérou, na tom nezáleží.

Platí to i sporu mezi bývalým pražským primátorem za ODS Janem Kaslem a Radmilou Kleslovou o to, zda bude Kasl vést pražskou kandidátku ANO v komunálních volbách v případě, že na ní bude i Kleslová, která má dle jeho mínění problematickou politickou minulost. I když se předsednictvo ANO nakonec rozhodlo, že na kandidátce nebude ani Kasl, ani Kleslová, v podstatě celý požár hasil zase jen Babiš.

Ten pak prohlásil, že svého lídra pro pražskou kandidátku možná vybere ANO s pomocí ankety. Jinými slovy, bude jím ten, kdo se Pražanům bude nejvíc líbit. O nějakých ideových předpokladech či politické orientaci takového kandidáta jsme se nic nedozvěděli, což je pro populistické hnutí typické. Jde o to se zalíbit co největšímu počtu lidí, nikoliv o hájení srozumitelného programu.

Lze předpovědět, že způsob, jakým ANO funguje, povede k dalším problémům. Postrádá totiž potřebnou organizační a ideovou kohezi, a Babiš vše sám neuřídí. Česká veřejnost zatím ANO fandí, ale platí, co pravil jeden slavný americký politik: Můžete klamat svým počínáním některé lidi nějaký čas, některé dokonce po celý čas, ale nikdy ne všechny po celý čas.

ČRo Plus, 4.6.2014

Archiv článků: červen 2014

Volby do europarlamentu, soudy a zdravý rozum

Primátor Prahy jako produkt Babišovy hitparády?

Česká zahraniční politika ve starém stylu

Limity ANO

Blogeři abecedně