Jiří Pehe

30. 03.

Čínská návštěva aneb vláda si neví rady s prezidentem

Jiří Pehe Přečteno 4050 krát

Po návštěvě čínského prezidenta zůstane v české kotlině kromě příslibu investic a kontroverzí okolo toho, jak se chovat ke komunistické velmoci, i zmatek v myslích mnoha lidí, kdo v České republice vlastně vládne.

Prezident Miloš Zeman těsně před návštěvou prohlásil v čínské státní televizi, že návštěva čínského prezidenta je novým začátkem, protože bývalá vláda podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. Teď jsme podle prezidenta znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech.

O nesmyslnosti takového prohlášení v situaci, kdy česká bezpečnost zcela závisí na našem členství v Severoatlantické alianci vedené USA, a kdy se stabilita v mnoha oblastech i úspěchy české ekonomiky odvozují od našeho členství v Evropské unii, bylo už mnoho napsáno a řečeno.

Mediální diskuze se ale znovu spustila i okolo toho, zda má vláda dovolit ústavně neodpovědnému prezidentovi, za něhož právě ona odpovídá, výroky, které by, kdyby je naši spojenci brali vážně, znamenaly výrazné přehodnocení dosavadní zahraničně-politické a bezpečnostní orientace České republiky.

Jeden tábor míní, že pro vládu je nejlepší výroky prezidenta víceméně ignorovat jako jakési zemanovské „třesky-plesky“, které stejně naši spojenci neberou vážně. Někteří komentátoři dodávají, že vládní konfrontace s prezidentem by jen přidala Zemanovi politické body, protože Hrad by ji interpretoval jako jakousi pomstu za prezidentovy úspěchy v rozvíjení spolupráce s Čínou.

Druhý tábor naopak míní, že vládní pasivita tváří v tvář prezidentově překračování jeho ústavního mandátu nejen oslabuje náš ústavní pořádek, ale není ani úplně správná směrem ke spojencům. Ignorování Zemanových výroků mohou někteří z nich interpretovat jako tichý souhlas vlády se Zemanovým předefinováním naší zahraničně-politické orientace.

Premiér Bohuslav Sobotka je znám jako politik, který nevyhledává konfrontaci. Navíc si je nejspíš vědom toho, že značná část voličů jeho sociálně demokratické strany podporuje Zemana. Ví také, že ve vládní koalici by snahy umravnit prezidenta nejspíš narazily na odpor hnutí ANO, jehož lídr Andrej Babiš udržuje se Zemanem politické spojenectví.

Přesto lze argumentovat, že přecházení Zemanových ústavních excesů i menších či větších protokolárních naschválů (jako je kupříkladu nepozvání premiéra na uvítací ceremonii s čínským prezidentem na Hradě) není dobrá taktika. Vytváří se tak jakýsi úzus, který už půjde v budoucnosti jen těžko změnit. Ve veřejnosti se navíc posiluje dojem, že v České republice má poslední slovo prezident, nikoliv vláda.

Pokud navíc Sobotka a jeho spojenci v ČSSD uvažují po sérii sporů se Zemanem o navržení vlastního kandidáta na prezidenta, už dopředu mu slabošským postojem vlády k Zemanovi kopají politický hrob. A pokud bude Zeman znovu zvolen, dávají mu v podobě toho, co vše prezidentovi vláda dovolí, do rukou pro jeho druhé období ústavně-politické zbraně, které Zeman nepochybně obrátí nejen proti nim, ale možná opravdu—tedy už nikoliv jen rétoricky--i proti našim dosavadním spojencům.

ČRo Plus, 30.3.2016

23. 03.

Zbytečná usnesení Sněmovny k migrační krizi

Jiří Pehe Přečteno 3157 krát

Poslanecká sněmovna ve vzrušené atmosféře, k níž přispěly teroristické útoky, rokovala o migrační krizi. Jak už to v české dolní komoře v takových případech bývá, debata byla soutěží o to, kdo pronese více silácký projev.

V situaci, kdy se tok migrantů do Evropy výrazně snížil kvůli uzavření hranic některými zeměmi na Balkáně, a kdy se začínají uvádět v život dohody s Tureckem, kterým by bylo záhodno dát přinejmenším šanci, předháněli se poslanci v malování čertů na zeď.

Těm stranám, které vystavěly na uprchlické krizi plány zvýšit si voličské preference, se možná nelze divit. Konec horké fáze uprchlické krize, v níž do Evropy proudily nekontrolovaně statisíce uprchlíků, a nástup organizovanějšího přístupu, který vedle utěsnění balkánských tras mimo jiné slibují i dohody s Tureckem, nejsou pro ně dobrou zprávou. Pokud hysterie okolo migrační krize odezní, jaká témata jim zbydou?

Činili se ovšem i poslanci reprezentující vládní a umírněnější opoziční strany. I s jejich pomocí Sněmovna schválila usnesení odmítající zavedení bezvízového styku s Tureckem výměnou za jeho pomoc s řešením migrační vlny, jakož i usnesení, že země, které nejsou schopné chránit vnější hranice Evropské unie by měly Schengen opustit.

Na stole byla i řada dalších návrhů, zejména z řad opozice, jejichž jediným účelem evidentně bylo ukázat veřejnosti, jak moc se nevládní strany starají o bezpečnost občanů, když už to údajně nedělá vláda. Sněmovna tak uložila vládě, aby se připravila na možné přesměrování toku migrantů s dopadem na Česko.

Co na tom, že vláda je na tuto variantu už dávno připravená, o čemž svědčí i pravidelná cvičení armády a policie na hranicích. A co na tom, že nic nenasvědčuje tomu, že by se balkánské uprchlické trasy měly opět otevřít a uprchlíci by měli tentokrát, na rozdíl od minulosti, směřovat do Česka.

Vraťme se ale ke dvěma stěžejním usnesením. Není vůbec jasné, proč se Sněmovna rozhodla i za přispění některých vládních poslanců hodit klacky pod nohy vládě, když odhlasovala že je proti bezvízovému styku s Tureckem. Bylo to opravdu nutné? Jednání o takovém kroku se vedou na evropské úrovni. Když už by se chtěla Sněmovna k dohodě vyjádřit, proč nepočká, až bude vše jasnější?

Stejně nedomyšlené je usnesení, podle kterého by země, které nejsou schopné chránit vnější hranice Evropské unie měly opustit Schengen. Co na tom, že v zemích západní Evropy, zejména v Německu, už tahle záliba zemí Visegrádu ve stavění zdí a vylučování jiných zemí z různých evropských spolků, už jednou tvrdě narazila. A je jisté, že by narazila znovu, pokud by se česká vláda snad měla usneseními Sněmovny řídit.

Na západě Evropy sice panuje jisté rozladění z dosavadní malé schopnosti Řecka zvládat nápor migrantů, ale mnohem větší rozladění panuje ve vztahu k nesolidárnímu chování visegrádských zemí.

Sněmovna to ostatně opět podtrhla, když se kromě zmíněných usnesení též usnesla, že je proti jakémukoliv mechanismu na trvalé přerozdělování uprchlíků. Pokud na západ o nás toto sněmovní představení sledovali, musejí se ptát, co vlastně ti Češi přesně chtějí.

ČRo Plus, 23.3.2016

10. 03.

Dejme dohodě s Tureckem šanci

Jiří Pehe Přečteno 3597 krát

Předběžná dohoda Evropské unie s Tureckem, na jejímž základě by byli všichni uprchlíci připlouvající nelegálně z Turecka do Řecka vraceni, načež by Unie přijímala stejný počet uprchlíků přímo z Turecka, vyvolal na české politické scéně rozporuplné reakce. Mnohé jsou oprávněně kritické a pochybovačné, další ovšem, jak už v české politice a některých komentátorských kruzích bývá u nás zvykem, poněkud absurdní a dopředu předpojaté.

Podle vicepremiéra Andreje Babiše je špatné, že EU nemá záložní plán. Jenže to není úplně pravda.

Takzvaný plán B, navržený zeměmi Visegrádu, na jehož základě by byla uzavřena severní hranice Řecka, nebyl úplně smeten se stolu. Unie se chce jen nejprve přesvědčit, zda se uprchlická kalamita nedá řešit bez toho, že by muselo být de facto obětováno Řecko.

Navíc je zřejmé, že země na balkánské trase, jak už se děje, nebudou uprchlíky pouštět dál přes své hranice, pokud se jeden stát na trase trvale rozhodne, že přes své území nebude pouštět uprchlíky vůbec nebo jen v malých číslech. Současné uzavření balkánské trasy se sice děje tak trochu v důsledku předpokladu, že uprchlíci, kteří se tak hromadí v Řecku, budou na základě dohod s Tureckem vraceni zpět do Turecka, ale plné otevření trasy není reálné už ani, kdyby dohoda s Tureckem selhala.

Dohoda s Tureckem není navíc tak úplně jednostranná a Unie není na Turecku tak závislá, jak se často tvrdí. Turecko má zájem o finanční pomoc, ale ještě větší o zrušení víz a posun v přístupových rozhovorech. Unie tedy může na Turecko tlačit stejně jako Turecko na ní, přičemž toho, co by Turecko mohlo ztratit, pokud se chovalo nekorektně, není málo. Za jistých okolností by totiž mohlo být od Unie úplně odříznuto.

Babiš též prohlásil, že jediným řešením migrační krize je nastolení míru v Sýrii, nový „Marschallův plán“ a návrat Syřanů domů. Jak prosté, milý Watsone, chce se říct. Ještě, že Unie má takového politika, jako je Babiš, který dokáže navrhovat tak jednoduchá a dle jeho soudu zřejmě snadno proveditelná opatření, o kterých v Bruselu zřejmě nikdo nepřemýšlel.

Další českou reakcí je opakované tvrzení, že Unie konečně začíná chápat, že země Visegrádu měly pravdu. V čem přesně ale měly pravdu se ale nedozvíme. Plán B chtěly prosadit jednostranně tak, že by prostě Řecko odřízly od Unie. To zbytek Unie v čele s Německem odmítl, a pokud se plán B bude kvůli selhání dohody s Tureckem realizovat, bude to celoevropské řešení, které bude stát nemálo peněz, a jehož součástí bude i přerozdělování uprchlíků, což některé země Visegrádu dál tvrdě odmítají.

Někteří kritici dohody s Tureckem poněkud absurdně argumentují, že stejně k ničemu nepovede, protože pašeráci si najdou jiné trasy, třeba ze severní Afriky. Jsou to přitom často titíž lidé, kteří se přimlouvají za uzavření řecko-makedonské hranice. Opomíjejí, že pašerácké trasy by se mohly přesunout jinam i při uzavření řecko-makedonské hranice., a že žádné řešení nebude dokonalé.

Evropská unie zatím postupovala v uprchlické krizi metodou pokusu a omylu. Jinak to ani nešlo, protože na systémové celoevropské řešení nebyl Brusel členskými státy, které ho teď s vervou kritizují, vybaven potřebnými mechanismy. Jisté je, že dohodě s Tureckem je třeba dát šanci, a uvidí se.

Ondřej Houska připomíná v Hospodářských novinách Winstona Churchilla, který kdysi prohlásil, že Američané vždycky udělají tu správnou věc—poté co vyzkoušeli všechny ostatní. Evropská unie je v podobné situaci, demokracie prostě takto v krizových situacích dost často fungují. Možná že dohoda s Tureckem bude další omyl, a Unie pak přejde k jinému řešení. Jisté ale je, že v tomto okamžiku se dohoda s Tureckem jeví jako nejlepší řešení.

ČRo Plus, 9.3.2016

02. 03.

Proč vláda téměř jistě nepadne

Jiří Pehe Přečteno 4556 krát

Mezi stranami vládní koalice se rozhořel konflikt, který vypadá na první pohled fatálně. Šéf hnutí ANO a ministr financí Andrej Babiš se velmi zlobí, protože jeho koaliční partneři—sociální demokracie a lidovci—se chystají podpořit opoziční návrh novely zákona o střetu zájmů, která stanoví, že člen vlády vlastnící v soukromé firmě 40 a více procent, by se musel svého podílu po dobu výkonu funkce vzdát.

Na stole je také návrh, který by zakázal firmám, v nichž má člen vlády aspoň desetiprocentní podíl, aby se ucházely o veřejné zakázky.

Babiš se diví, proč s těmito opařeními, která jsou dle něj účelově namířena proti němu, přicházejí koaliční partneři pod dvou letech vládní spolupráce. Tvrdí také, že chystané novely zákonů nedávají smysl, protože voliči ho volili s tím, že dobře věděli o jeho vlastnictví firmy Agrofert, a že je navíc po neustálou kontrolou médií.

Babiš tvrdí, že z obsahového hlediska mu chystané změny vadí méně než údajný podraz koaličních partnerů. Ať tak či onak, notně zesílil svoje útoky--zejména na premiéra Bohuslava Sobotku a jeho ČSSD. A ke kritice navrhovaných novel přidal jako zástupné cíle neshody ohledně regulace kvízomatů, pomalý postup vlády v tendru na leteckou záchranou službu, nebo kritiku ČSSD a lidovců na adresu ministra dopravy Dana Ťoka kvůli přešlapování v hledání nového provozovatele mýtného na dálnicích.

Babišovi se nelíbí ani některé billboardy ČSSD, které zesměšňují jeho slogan, že stát chce řídit jako firmu, a v posledních dnech začal dokonce naznačovat , že vládní koalice by mohla skončit.

Ve skutečnosti je pád vlády v nejbližší budoucnosti velmi nepravděpodobný. Babiš by odchodem z koalice nic nezískal, protože nemá spojence pro vyvolání předčasných voleb. Pravicová opozice, která s Babišem vede politický boj na život a na smrt, by navíc nejspíš byla ochotná tolerovat menšinovou vládu ČSSD a lidovců.

To vše by jen posílilo spojenectví tradičních stran proti Babišovi, takže by možná společně hledaly kromě již navržených změn další legislativní cesty, jak omezit vliv oligarchů na politiku. Navíc odchod ANO z vlády kvůli změnám, které se de facto nesou v duchu protikorupční rétoriky hnutí ANO z doby před minulými sněmovními volbami by se Babišovi před nadcházejícími krajskými volbami těžko obhajoval.

Opatrní ale musejí být i lidovci a ČSSD. Pokud by svoje rostoucí spory s Babišem nechali dojít až k pádu vlády a opticky se ocitli v jednom táboře s pravicovou opozicí, hnutí ANO by v dlouhodobějším výhledu mohlo ze svojí opoziční role profitovat a uzavřít proti vládě neformální spojenectví s populárním prezidentem Zemanem. I proto nebudou mít ani Babišovi koaliční partneři motivaci nechat vládu padnout.

Jsme spíše svědky prazvláštní předvolební kampaně, kdy proti sobě vedou nejtěžší boje dvě největší vládní strany, protože opozice je slabá a nestojí za to se proti ní vymezovat. V příštích měsících se proti sobě tedy budou vymezovat ANO a ČSSD—a to až k bodu, kdy bude osud vlády zdánlivě viset na vlásku. Vládu ale padnou téměř jistě nenechají, protože se zatím ještě stále potřebují.

Ale jak praví staré přísloví. „Když se dva perou třetí se směje“. Tím třetím by mohla být pravicová opozice, které by zvláštní způsob české předvolební kampaně před krajskými volbami, v níž spolu soupeří vládní partneři a nikoliv vládní strany s opozicí, mohl přinést body, aniž by pro to musela příliš mnoho dělat.

ČRo Plus, 2.3.2016

Archiv článků: březen 2016

Čínská návštěva aneb vláda si neví rady s prezidentem

Zbytečná usnesení Sněmovny k migrační krizi

Dejme dohodě s Tureckem šanci

Proč vláda téměř jistě nepadne

Blogeři abecedně