Jiří Pehe

12. 09.

Jak 11. září 2001 změnilo svět

Jiří Pehe Přečteno 4748 krát

Teroristický útok Al-Kájdy na New York a Washington z 11. září 2001 může být v lecčems považován za symbolický konec 20. století a začátek nové éry. Dvanáct let před tímto útokem padly komunistické režimy ve východní Evropě a skončila studená vláka, což byla jistě sama o sobě symbolická tečka za érou, v níž se odehrály dvě světové války a na evropském kontinentu se vystřídaly dva totalitní režimy.

Pád komunismu byl interpretován jako vítězství Západu, což bylo v bezpečnostní sféře doprovázeno iluzemi o tom, že bipolární svět bude nahrazen unipolární dominancí Spojených států coby vojenského lídra Západu. V ekonomické sféře převážil neoliberalismus, v politické přišli američtí neo-konzervativci s teoriemi o tom, že demokracii lze šířit do jiných kulturních okruhů nejen měkkou silou, ale v případě nutnosti i silou vojenskou. Zdálo se, že svět čekají světlé zítřky napsané podle západního, zejména amerického scénáře.

Pád iluzí

Ve skutečnosti hlavní hybnou silou světa se v dekádě po pádu sovětského impéria nestala rozhodnutí učiněná v pracovnách amerických prezidentů, ale síla zpočátku mnohem méně viditelná. Tou byla prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více nové technologie, zejména komunikační, než mocenská politika Západu nebo teorie (neo)liberalismu. Ten samozřejmě přispěl k odbourání některých obchodních bariér a urychlil růst volného obchodu, ale globalizace byla mnohem komplexnější proces.

V prvé řadě umožnila neobyčejnou expanzi nadnárodních korporací a finančního kapitálu i do zemí, kam byl jejich přístup dříve omezený. Zároveň došlo ke globalizaci médií, přičemž nové komunikační technologie spustily proces, v němž se hlavním komunikačním médiem stával internet. Finanční trhy začaly postupně fungovat v pravém slova smyslu planetárně.

Problémem bylo a je, že světové i domácí politice i po pádu bipolárního světa zůstávaly hlavními aktéry národní státy, které byly sice schopné spolupracovat na základě mezinárodních smluv, obranných aliancí, popřípadě regionálních integračních uskupení, jako je Evropská unie, ale nedokázaly držet krok s ekonomickou, finanční a technologickou globalizací. Politika zůstala lokální a stále více tudíž nestačila na řešení globálních výzev. Nůžky mezi lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou a globálně fungujícím hospodářstvím se přitom od té doby jen dál rozevírají.

Navíc v první dekádě po pádu sovětského impéria (v níž podle Francise Fukuyamy měl začít konec historie v podobě globálního tažení liberální demokracie) začal nástup globalizace vystavovat dříve dlouho stabilní model liberální demokracie stále většímu tlaku. Rostoucí nadvláda globálního kapitálu nad lokálně fungující politikou přispívala ke korumpování politických stran a navíc ukazovala demokratické politiky v národních státech ve stále nepříznivějším světle: tedy jako aktéry, kteří nedokážou s pomocí národní politiky zvládat stále větší počet globálních výzev.

Právě v tomto období také padla dlouho obhajovaná teze, že demokracie a tržní hospodářství jsou vzájemně provázané: Čína a další země ukazovaly, že tržní hospodářství, i když deformované (a v mezinárodní soutěži neférově podporované) zásahy státu, lze provozovat bez demokracie. Globální korporace si uvědomily, že spolupracovat mohou v podobě masivních investic často lépe se zeměmi, které vyznávají jisté typy autoritářství než s pomalými a těžkopádnými demokraciemi.

Padla ale nejen iluze o provázanosti demokracie a trhu. Globalizace také kopala hrob iluzi o stabilitě nové bezpečnostní architektury světa, v němž dominuje jediná supervelmoc, která si může globálně měkkou a tvrdou silou vynucovat pořádek. Zatímco teoretici si v té době ponejvíce všímali pozitivních stránek globalizace, jako bylo šíření nových ekonomických a technologických postupů mimo Západ, jakož i bohatnutí dříve chudého „třetího světa“, globalizovaly se bez existence skutečné globální politické správy také různé hrozby.

Globalizace terorismu

Útok z 11. září byl tak v prvé řadě připomínkou, že ve zdánlivě stabilním unipolárním světě, v němž se pod bezpečnostním deštníkem světového policisty v podobě USA bude už prý šířit především demokracie a výhody tržního hospodářství, se také rychle globalizují síly, které viděly Západ jako hrozbu svým hodnotám.

Terorismus samozřejmě existoval už před 11. zářím 2001, ba před pádem bipolárního světa, ale byl vesměs lokální. Odehrával se vesměs jako důsledek útoků skupin s konkrétní politickou nebo náboženskou agendou--ať už těmito skupinami byly různé maoistické bojůvky (Rudé brigády), národně osvobozenecké armády (Palestinci versus Izrael), separatisté (Baskové), nebo mezi sebou bojující protestanti a katolíci (Severní Irsko). Terorismus, který představovala Al-Kajdá a který se ničivě projevil útokem na cíle v USA, byl ve srovnání s nimi nový.

Operoval globálně. A to nejen tím, že svoje základny měl daleko od svých cílů, ale i ideologicky. Jeho nepřítelem byla vyhlášena celá západní civilizace. A v podobě 11. září ukázal, že národní hranice pro něj nejsou překážkou. Navíc Al-Kajdá ukázala, že ačkoliv ideově operuje z pozic středověkého fundamentalismu, umí využít nejmodernější technologie a dokáže přesně najít slabiny západní civilizace, které tyto technologie vytvářejí.

11. září tak bylo zásadním zlomem. Ukázalo, že i po zuby vyzbrojená supervelmoc může být zranitelná přímo doma, pokud teroristi dokážou využít jejích slabin. A že tyto slabiny nejsou jen technologické a bezpečnostní, ale především existují v samotné mentalitě moderního západního člověka.

Útoky především zpochybnily pocit bezpečí, který na Západě dlouhou dobu existoval—a to dokonce i během éry bipolárního světa. Západ a Sovětský svaz se sice držely navzájem v šachu, ale doktrína zaručeného vzájemného zničení v podstatě přispívala k pocitu bezpečí. Hrozby byly předvídatelné. Lokální konflikty—často po záštitou jedné ze supervelmocí—byly vedeny s pomocí konvenčních zbraní a i guerillové války nejrůznějších partizánských hnutí nepředstavovaly globální hrozbu.

Spojené státy a s nimi celý Západ tak byly v září 2011 připraveny na nepřítele, který bojuje předvídatelným způsobem, a tomu byla uzpůsobena struktura armád, výzbroj i operace výzvědných služeb. Vůbec nebyly připraveny na nepřítele, který nerespektuje zavedené metody boje, mezinárodní právo anebo dokonce základní principy (západní) racionality.

Ačkoliv tento nepřítel formálně zaútočil v odvetě za zásahy Západu na středním Východě, zejména prý v odvetě za válku v Perském zálivu, jeho agenda byla zjevně širší. Nejen snaha podrobit si islámský svět, k čemuž potřeboval vytlačit Západ ve všech formách jeho přítomnosti-vojenské, ekonomické či ideové—z islámského civilizačního okruhu, ale i snaha zničit samotný způsob života a hodnoty, na který Západ stojí.

Bezpečí versus svoboda

Jednou z předvídatelných reakcí na teroristický útok z 11. září bylo přesvědčení, že pokud vojensky obsadíme hlavní základnu Al-Kajdy—Afghánistán—bude většina problémů vyřešena. Jenže nové teroristické skupiny, jakou byla Al-Kajda, se učily z dopadů globalizace stejně rychle jako Západ. Vytvořily se jako nadnárodně organizované, přitom dobře zakonspirované sítě.

A nepotřebovaly zasazovat rány s co největším počtem obětí. Stačilo jim útočit takříkajíc na nervový systém Západu, na jeho pocit bezpečí a stability. Teroristé správně odhadli, že západní člověk uvyklý desetiletím blahobytu a bezpečí, a v 90. letech navíc kojený představou, že je vítězem studené války s nejhorším možným nepřítelem, není dobře připraven na nejistotu. Jakož i na neschopnost bezpečnostních aparátů, které platí ze svých daní, poradit si účinně s teroristickou hrozbou, jejíž skutečnou velikost budou ochotně přehánět všudypřítomná západní média.

Strategií teroristických skupin typu Al-Kajdy bylo od počátku zasít do západních společností nejistotu a pocit zranitelnosti, a pak nechat veřejné mínění, senzacechtivá západní média i politiky konat práci za ně. Dobře věděli, že v přímé konfrontaci nemohou Západ zničit, ale mohou ho značně oslabit, pokud proti sobě Západ obrátí svoje vlastní zbraně.

To se podařilo hned na několika frontách. Kupříkladu v podobě mylné strategie Spojených států a jejich koalice „ochotných“ nechat se vtáhnout so válečného konfliktu v Iráku, který s teroristickou hrozbou souvisel jen okrajově. Ba naopak: rozvrat Iráku přispěl k regionální expanzi teroristických sítí. Když se USA po více než deseti letech okupace z Iráku stáhly, zmutovaly Al-Kajdá a s ní spojené teroristické organizace do podoby Islámského státu.

Islámským fundamentalistům v pozadí teroristických sítí šlo také od počátku o to, aby zaseli strach v západních společnostech. Nastartoval se proces, v němž západní státy po každém novém teroristickém útoku přijímají nová bezpečnostní „opatření“, a lidé se sami vzdávají některých svobod.

Ještě horší je, že byl nastartován proces, v němž stále větší množství politických populistů obchoduje se strachem. Slibují ještě větší ochranu výměnou za skutečně radikální opatření: zavírání hranic, rozbití nadnárodní spolupráce, zastavení migrace, atd.

Jinými slovy: původní opatření ke zvýšení bezpečnosti v řadě západních států v reakci na 11. září byla s každým dalším teroristickým činem posilována, takže jsme se časem s překvapením--třeba v podobě aféry Wikileaks—dozvídali, jak ohromné množství dat o nás sbírají bezpečnostní orgány. Zároveň ale rostl počet politiků a politických hnutí, kteří si na obchodu se strachem začali budovat politickou kariéru.

Hrozba hodnotám a liberální demokracii

Obchod se strachem, který se spustil po 11. září 2001, má oběti nejen v podobě rostoucí moci bezpečnostních aparátů na úkor různých forem svobodnějšího stylu života. Pokud by zůstalo u takových omezení, dala by se ospravedlnit s tím, že ochrana před terorismem nemůže být úplně zadarmo.

Problémem je, že v kombinaci s rostoucím počtem dalších globálních výzev a hrozeb začal strach, který do západní civilizace zasel šokující útok na Světové obchodní centrum a Pentagon, bujet v podobě rakoviny politického populismu a extrémismu. Relativizovány tak jsou postupně některé tradiční pilíře liberální demokracie a hodnoty, které byly páteří poválečné stability.

Stále větší množství politiků reaguje na poptávku po vládě silné ruky, kterou ovšem sami svým alarmismem a populismem pomáhají generovat. Za posledních 15 let tak v západních demokraciích notně ubylo uměřenosti a civilizovanosti. Strach z globálních výzev—masové migrace, terorismu, odlivu pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích, tlaku finančního kapitálu na národní státy--
probouzí zpět k životu běsy, které, zdálo se, Západ navždy pohřbil po 2. světové válce.

Politici pohrávající si s těmito běsy mluví dnes jazykem nepředstavitelným ještě před deseti lety. Útočí na menšiny, jinakost, nadnárodní spolupráci. Chtějí se opevňovat za hranicemi a stavět zdi. A hledají nepřátele i doma. Ti, kdo nesouhlasí s politikou nenávisti a rozdělování, jsou ve jménu „lidu“ či „národa“ atakováni jako nepřátelé.

Kam směřujeme

Teroristické útoky z 11. září 2001 nebyly důvodem, ale byly v mnohém katalyzátorem hlubších změn, kterými dnes prochází celý Západ. Byly i symbolem nové éry rostoucí nestability, úzkosti a nejistoty.

Vezmeme-li v úvahu, že teroristické útoky při vší své obludnosti a zvrácenosti, jsou v celkovém součtu patologií západního světa jen okrajovou záležitostí (dokonce i v porovnání počtu obětí), nabízí se teze, že jsou jen jakýmsi nejvýraznějším ztělesněním různých strachů, které začala západní společnost prožívat v posledních desetiletích poté, co exponenciální rozvoj nových technologií a vědy, ve spojení s ekonomickou globalizací, mění zásadním způsobem obrysy nám známého světa.

Není přitom náhoda, že po každé nové politické kalamitě, jakou bylo naposledy britské referendum o brexitu, se ukáže, že nejvíc vystrašená je „šťastná“ poválečná generace dnes starších lidí, která strávila většinu života v relativním blahobytu a politicky i bezpečnostně srozumitelném světě. Týká se to přitom jak lidí na Západě, tak lidí, kteří žili v komunistických režimech.

Srozumitelnost světa jako by začala v posledních deseti letech rapidně mizet. Zatímco mladší, vzdělanější lidé se naučili v tomto prudce se měnícím světě, kde skutečnost stále více splývá s virtuální realitou, do jisté míry žít, mnoho starších a méně vzdělaných lidí ztrácí půdu pod nohama. Není náhodou, že politici, jako je Donald Trump nebo Marine Le Penová spoléhají především na voliče, kteří vidí samy sebe jako „poražené“ v procesu globalizace.

Napětí dál roste i proto, že se džin globálně fungující ekonomiky a technologií už nedá vtěsnat zpět do láhve, z níž byl vypuštěn. Nacházíme se ve víru skutečné revoluce, která mění od základu způsob, jakým funguje svět.

Lawrence H. Summers, bývalý americký ministr financí, později rektor Harvardské univerzity, a Kishoe Mahbubani, bývalý singapurský diplomat a nyní děkan na Škole diplomacie na Národní singapurské univerzitě, nedávno v zásadním textu v časopise Foreign Affairs argumentovali, že neprožíváme žádný osudný střet civilizací, o němž kdysi napsal bestseller Samuel Huntigton, a o němž nyní mluví západní islamofobní populisté či islámští fundamentalisté. Podle obou autorů procházíme naopak procesem „fúze civilizací“ směřujícímu k vytvoření planetární civilizace.

V islámských fundamentalistech budí tyto rapidní změny, které ohrožují jejich středověkou kulturu a způsob myšlení, pochopitelný děs. Probudily ale také k životu i fundamentalistické a nedemokratické síly na Západě.

Relativní úspěch teroristické kampaně, která symbolicky začala 11. září 2001, spočívá především v tom, že na Západě probudila jako politickou sílu k životu lidi, kteří jsou v jistém slova smyslu mentálními spojenci islámských fundamentalistů, ač tvrdí, že jim jde především o obranu „našich“ hodnot.

Pravda, Sk, 10.9.2016

07. 09.

Jak číst americké volby

Jiří Pehe Přečteno 5016 krát

I když stále častěji slyšíme, že význam USA ve světě klesá, je i ze zájmu, který vzbuzuje prezidentské klání mezi kandidátkou Demokratické strany Hillary Clintonovou a kandidátem Republikánské strany Donaldem Trumpem, patrné, že výsledek voleb bude mít globální dopady nesrovnatelné s volbami kdekoliv jinde na světě.

Možná není překvapivé, že média, zejména ta bulvárnější, by ráda vytěžila z tohoto souboje maximum. Je pro ně proto zajímavější těsný souboj, v němž se ve volebních průzkumech oba kandidáti střídají ve vedení. A pro mnohé z nich je také zajímavějším kandidátem Donald Trump, který produkuje četné kontroverze, a jehož případné prezidentství je mnohem lepším námětem pro divoké spekulace než prezidentství předvídatelné Hillary Clintonové.

Když se tedy v posledních dnech objevilo několik průzkumů, které naznačují, že se síly Trumpa a Clintonové, která v průzkumech v posledních týdnech jasně vedla, vyrovnávají, způsobilo to, zejména v amerických médiích, jakési téměř až radostné vzrušení. Bude o čem psát a diskutovat, volby nakonec snad budou nervy drásající thriller.

Jenže i když je pravdou, že se poměrně velký rozdíl v preferencích mezi Clintonovou a Trumpem zmenšuje, a že se dokonce objevují průzkumy, podle kterých má Trump v celostátním měřítku navrch, pro ty, kdo preferují analytický přístup před emocemi, je dobré se držet několika hodnotících postupů.

Tak především je třeba vzít v potaz, že volební preference obou kandidátů jsou sledovány každý týden v desítkách průzkumů. Je sice jasné, že některé z nich, jako třeba poslední průzkum stanice CNN, který ukazuje na vyrovnané postavení obou kandidátů, mají větší váhu než jiné, ale užitečnější jsou takzvané průzkumy průzkumů, které nabízejí současný průměr z několika desítek průzkumů z poslední doby a zároveň naznačují směr vývoje preferencí.

Nejužitečnější jsou v tomto ohledu předpovědi chicagské organizace RealClearPolitics a organizace HuffPost Pollster. Obě ukazují, že Trump se v preferencích pomalu přibližuje Clintonové, ale zároveň také ukazují, že rozdíl mezi oběma kandidáty je při zprůměrování všech průzkumů ještě stále poměrně značný.

Podle RealClearPolitics činí tento rozdíl více než 3 procenta ve prospěch Clintonové, podle HuffPost Pollster je to dokonce více než 5 procent. RealClearPolitics také nabízí průměr průzkumů ve všech klíčových státech, které tradičně rozhodují americké prezidentské volby. Ve všech z nich—zejména na Floridě, v Ohiu, Pensylvánii a Michiganu—vede Clintonová o tři body či více.

Ještě důležitější než preference na celostátní úrovni či v jednotlivých státech jsou projekce toho, kolik volitelů by na základě současných průzkumů preferencí každý z kandidátů získal. Užitečný je v tomto ohledu kupříkladu internetový portál Election Projection, který ukazuje, že Clintonová nad Trumpem vede v počtu volitelů, které by v současnosti získala, poměrem 2:1.

Další užitečnou zásadou v hodnocení reálných šancí amerických prezidentských kandidátů je počkat si na vzájemné televizní debaty, zejména tu první, která se odehraje za dva týdny. To, kdo v má v těchto debatách ve veřejném mínění navrch, v posledních desetiletích opakovaně zásadním způsobem ovlivnilo výsledek voleb.

Clintonová je nepochybně věcnější a politicky zkušenější, ale Trump se ukázal být v primárkách výborným diskutérem. Zatímco ale v primárkách na sebe strhával pozornost kontroverzními výroky, které mu pomohly vytvořit jádro skalních příznivců, v prezidentských debatách s Clintonovou, musí být opatrnější, takříkajíc více prezidentský než dosud. Aby vyhrál, musí k sobě přilákat i umírněnější voliče, zejména tradiční republikány a nezávislé.

Zatímco pro Clintonovou bude tedy hlavní výzvou, aby byla v televizní debatě méně kožená, než je jejím zvykem, pro Trumpa bude hlavní výzvou, aby dokázal zkrotit emoce a jazyk. Jisté je, že jakkoliv je studium průzkumů preferencí zajímavé už nyní, skutečnou váhu začnou mít teprve po první televizní debatě obou kandidátů.

ČRo Plus, 7.9.2016

Archiv článků: září 2016

Jak 11. září 2001 změnilo svět

Jak číst americké volby

Blogeři abecedně