Jiří Pehe

31. 05.

Má být chátrající Zeman prezidentem dalších pět let?

Jiří Pehe Přečteno 12279 krát

Ačkoliv hradní tým odpovídá na otázky o stavu zdraví prezidenta Miloše Zemana jako kolovrátek, že prezident má jen známé zdravotní problémy v podobě cukrovky a neuropatie, což nijak neohrožuje výkon prezidentské funkce, televizní záběry jsou neúprosné. Prezident Zeman nejen občas zavrávorá, nebo je stále častěji podpírán svými strážci (což by se dalo přičíst již zmíněné neuropatii nebo nějaké té viróze ve skutečném či obrazném smyslu), ale v některých svých projevech působí extrémně unaveně nebo přímo zmateně.

Už i lékaři z jeho okolí začínají apelovat na jeho tým, aby ho nepřetěžoval, měl by prý více relaxovat. Jenže bez nezávislého posouzení lékaři, kteří nepatří mezi jeho přátele, se veřejnost jen těžko dozví, zda relaxace jen onen lék, jenž prezidentovi, který viditelně chátrá, což některé starší lidi postihne dříve než jiné, může ještě výrazně pomoct.

Na předešlém popisu stavu prezidenta není nic zlomyslného, je to konstatování. Pokud bychom chtěli být ironičtí nebo zlomyslní, poskytuje k tomu Zeman svým kritikům mnoho jiných příležitostí v podobě stále nových kontroverzí.

Prezidentův viditelně se zhoršující stav je důvodem k obavám jiného druhu, než je kupříkladu jeho mstivost vůči oponentům či balancování na hraně Ústavy. Hlava státu zemi reprezentuje. Pokud je taková země podle ústavy konstituční monarchií, často se jaksi samo sebou rozumí, že monarcha odchází až v okamžiku svého skonu. Konstituční monarchie se ale jistí tím, že panovníci se omezují jen na ceremoniální povinnosti.

V parlamentní demokratické republice není ovšem žádný, takříkajíc „vyšší“ důvod, proč by měl být prezidentem nemocný člověk, který přestává zvládat i některé ceremoniální povinnosti, jako je včasný příjezd na společné focení světových státníků, nebo který na summitu NATO, kde je v čele české delegace, vynechá důležité body programu. A protože jeho okolí má takříkajíc v popisu práce předstírat, že je na tom hlava státu lépe, než tomu skutečně je, dostane se nám výmluvy, že místo poslouchání projevů amerického prezidenta dalších státníků, musel cosi prodiskutovat s českým ministrem zahraničí. To neměli v letadle nebo doma dost času?

Podobnou chybu, jaké se dopouští nyní Miloš Zeman, udělal i první polistopadový prezident Václav Havel, který měl na podzim roku 1997 vážné zdravotní problémy, ale rozhodl se přesto znovu kandidovat. Jeho posledním pěti letům ve funkci pak dominovaly vážné zdravotní problémy, které mu zabraňovaly, aby vykonával úřad takříkajíc na plno. Srovnáme-li ho se Zemanem, který, zdá se, chátrá celkově, to ovšem byly problémy zejména s fyzickou stránkou zdraví, které neovlivňovaly Havlovu mysl tak, jako se tomu zdá být v poslední době u Zemana.

Havel byl zvolen parlamentem, takže si dnes nemůžeme ověřit, zda by byl uspěl v přímé volbě, v níž by občané měli možnost vzít jeho zdravotní stav do úvahy. V případě Zemana tak učinit mohou. A ačkoliv většině lidí bude jistě líto, že má zdravotní potíže, mnoho z nich, i z řad jeho dlouhodobých příznivců, bude nejspíš zvažovat, zda to, co považují za Zemanův politický přínos ve funkci hlavy státu, nezačíná zcela neutralizovat nemožnost vykonávat úřad důstojně a s potřebnou ostrostí mysli.

Měl by to vážně zvážit i prezident Zeman. Průzkumy naznačují, že jeho obliba po nedávné vládní krizi a dalších politických přešlapech začala klesat, a jeho porážka, na níž by si před několika měsíci nikdo nevsadil, se nyní jeví jako reálná. Odvolání kandidatury ze zdravotních důvodů by bylo důstojným způsobem, jak se riziku historicky bezprecedentní porážky po prvním prezidentském období vyhnout a přitom zároveň ochránit to, co přinejmenším jeho příznivci vidí jako pozitivní historický odkaz.

ČRo Plus, 31.5.2017

24. 05.

Babišova hrozba žaloby na Sobotku je jen předvolební gesto

Jiří Pehe Přečteno 3353 krát

Ministr financí Andrej Babiš zveřejnil takzvanou předžalobní výzvu, v níž hrozí žalobou na premiéra Bohuslava Sobotku, pokud nepřestane na veřejnosti s některými výroky. Kupříkladu, že se Babiš vyhýbal placení daní, zneužíval finanční správu, či že veřejně lže.

Podle Babiše takové výroky navozují dojem, že se dopouštěl nekalé činnosti, a přitom jsou prý nepravdivé. Sobotkova prohlášení tak mají podle Babiše povahu pomluvy.

Babišova výzva se jeví mnohem více jako jako gesto ze začínající předvolební kampaně, než jako seriózně míněná hrozba, že bude Sobotku opravdu hnát k soudu. Pokud by tak totiž učinil, octne se na hodně tenkém ledě.

Soud by nepochybně vyžadoval od Babiše důkazy, že Sobotka lhal, zatímco od Sobotky, že nelhal. Už první formulaci v Babišově předžalobní výzvě, tedy že se Babiš vyhýbal placení daní, by přitom Sobotka mohl smést se stolu poukazem na to, že se Babiš v podobě vydání korunových dluhopisů Agrofertu placení daní skutečně vyhnul.

Že to bylo podle platného zákona zřejmě legální, je jiná otázka. Sobotka nikdy netvrdil, že se Babiš dopustil daňového podvodu, tedy zločinu. Pouze upozorňoval, že Babiš se s pomocí dluhopisů vyhnul placení daní, které by jinak platil musel, což by bylo asi v pořádku, kdyby zůstal podnikatelem, ale přinejmenším z etických hledisek to v pořádku není, když se velkopodnikatel Babiš stal ministrem financí.

Je jisté, že toto by se u soudu přetřásalo. Pravděpodobné také je, že by si soud vyžádal od Agrofertu i Babiše dokumenty, o jejichž veřejné propírání nemusí mít Babiš zájem. Kupříkladu, kde přesně vzal peníze na nákup dluhopisů a před tím i samotného Agrofertu.

Babišovu další zásadní výhradu proti Sobotkovým výrokům, tedy že Babiš veřejně lže, by Sobotka mohl smést se stolu jen předložením videonahrávky z Babišova vystoupení během sněmovní schůze ke kauze Čapí hnízdo. Tam se ke lžím otevřeně přiznal s tím, že tak učinil kvůli svým dětem.

Nebo by Sobotka mohl nechat přehrát Babišovy výroky o tom, že nikdy nezneužije svoje média, přičemž byl ochoten přísahat na životy svých dětí. A následně nechat přehrát Babišovu konverzaci z tajně pořízených nahrávek se schůzek s novinářem Mafry Markem Přibilem. Pokud by soud takové nahrávky neuznal jako důkazní materiál, stačilo by předvolat některé novináře Mafry, kteří veřejně potvrdili, že Babiš svoje média ovlivňoval.

Třetí ze zásadních Babišových námitek se týká Sobotkových výroků o tom, že zneužíval finanční správu. I zde by měl Sobotka poměrně snadný úkol. To, že Babiš finanční správu přímo zneužíval nikdy neřekl, jen opakovaně upozorňoval, že finanční správa dle jeho mínění nevyšetřuje, jak by měla, Babišovy dluhopisy anebo vydává velké množství zajišťovacích příkazů, které jsou likvidační pro mnohé podnikatele. U soudu by se pak mohlo začít řešit, zda někteří z těchto podnikatelů, nebyli konkurencí pro Babišovo podnikání.

Sobotka tedy může zůstat v klidu. Možná by dokonce měl Babiše ponouknout, ať žalobou jen předvolebně nehrozí, ale ať ji skutečně podá. Příležitost k tomu Babišovi poskytnul, když v reakci na jeho předžalobní výzvu prohlásil, že zastrašování a lež jsou obvyklé metody miliardáře Babiše při přebírání firem. „Teď to praktikuje i v politice. Já se zastrašit nedám,“ napsal premiér.

ČRo Plus, 24.5.2017

17. 05.

Stojí USA na prahu nové Watergate?

Jiří Pehe Přečteno 4377 krát

Tvrdit dnes, že ten či onen nejnovější skandál už nejspíš definitivně zlomí vaz americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, je riskantní, protože Trump má zvláštní schopnost přežít politicky i takové kontroverze, které by jiné politiky už dávno poslaly do politického důchodu. Ba co víc, některé jeho skandální výroky a činy už během volební kampaně, které by jiné politiky zničily, Trumpa naopak v očích jeho voličů posílily.

Ani po nástupu do funkce prezidenta se Trumpovi skandály a kontroverze nevyhýbaly. Nejzranitelnější byl v otázce možného ruského ovlivňování americké prezidentské kampaně, zejména pak v otázce, zda někteří členové jeho volebního týmu, z nichž se následně stali vysoce postavení členové jeho administrativy, s Rusy na ovlivňování prezidentské kampaně přímo nespolupracovali.

Jenže vyšetřování možného ruského vlivu se vleklo--částečně i proto, že na něm neměli velký zájem představitelé Republikánské strany. Ti se po vzájemných přestřelkách během volební kampaně s Trumpem smířili, protože se zdálo, že republikánské většiny v obou komorách kongresu mohou, pokud budou republikáni spolupracovat s Bílým domem, prosadit některé z dlouhodobých republikánských priorit.

Zdálo se, že jedinou významnou obětí aféry okolo ruského vlivu bude nakonec Trumpův poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn, který musel odstoupit poté, co se ukázalo že lhal viceprezidentovi Penceovi o svých kontaktech s ruským velvyslancem. Kdyby Trump nechal vyšetřování pokračovat bez vměšování Bílého domu, možná by nakonec celá aféra takříkajíc vyšuměla.

Jenže různé snahy Bílého domu vyšetřování ruského vlivu zastavit či rozmělnit, pokračovaly, což samozřejmě budilo a vzbuzuje nová podezření, že Trump a jeho tým opravdu něco závažného skrývají. Obrovský rozruch vzbudilo zejména překvapivé odvolání šéfa FBI Jamese Comeyho, kterého Trump na konci své volební kampaně chválil za to, že nařídil několik dní před volbami prověření tisíců emailů Trumpovy protikandidátky Hillary Clintonové. Oficiálním důvodem pro odvolání respektovaného šéfa FBI bylo přitom tvrzení, že prý FBI Clintonovou řádně nevyšetřovala. Není divu, že americká média spekulovala, že hlavní důvodem pro odvolání Comeyho je ve skutečnosti snaha zastavit či zpomalit vyšetřování kontaktů Trumpova týmu s Rusy.

Trump si hrál s ohněm, už když se na začátku svého prezidentství pustil do boje s americkou výzvědnou službou CIA. Spekulovalo se, že některé pro něj škodlivé informace mohou coby odplata za jeho chování mít svůj původ právě tam.

Propuštěním Comeyho si ale vzal sousto ještě větší, možná pro něj fatální. Do médií proniklo soukromé memorandum Comeyho, shrnující únorovou schůzku s Trumpem, během které se ho prezident údajně snažil přesvědčit, aby zastavil vyšetřování Flynna. Pokud se tato informace potvrdí, máme co do činění se skandálem, který by Trumpovi opravdu mohl zlomit vaz. I přední republikáni budou mít problém hájit prezidenta, který protiústavně zneužívá svůj vliv k tomu, aby za každou cenu zastavil vyšetřování ruského vlivu na jeho zvolení a jeho administrativu.

Je možné, že Trump nakonec ustojí i tuto aféru, ale jeho pozice je stále více otřesena. Nejen demokrati, ale i někteří republikánští odpůrci Trumpa mohou nyní přesvědčivě argumentovat, že v čele nejmocnější země světa stojí muž, který nejen šlape po ústavě země, ale je pro USA skutečným bezpečnostním rizikem.

ČRo Plus, 17.5.2017

10. 05.

Infantilita v české politice, aneb Jak se u nás politicky trucuje

Jiří Pehe Přečteno 7664 krát

Kvalitu demokracie v té které zemi lze měřit různými způsoby, ale kritériem, které určuje kvalitu a stabilitu demokratického systému všude, kde je praktikován, je úcta k institucím a zákonům—obecně k pravidlům hry. Platí to přitom jak pro běžné občany, tak pro politiky.

O tom, do jaké míry se pravidla hry v té které zemi respektují, svědčí kupříkladu míra korupce, vymahatelnost práva, transparentnost rozhodování a mnoho dalších faktorů, které dnes sleduje řada mezinárodních organizací. Existují dokonce nejrůznější žebříčky.

Politici v tom všem hrají důležitou roli. Často se připomíná, že kvalitu demokracie určuje nejen to, jak dobře jsou v té které zemi napsané zákony a ústavy, ale také, jakou má země politickou kulturu. Ta se vyjevuje mnoha způsoby, ale nejviditelněji, když je nutné řešit nějakou politickou krizi.

Neúcta k pravidlům hry a nadřazování vlastních zájmů zájmům státu i veřejnosti mohou z politické krize udělat krizi ústavní a v podstatě paralyzovat celý stát. A naopak, tam kde politici pravidla hry respektují a ctí obecné zájmy více než ty vlastní, je politické krize, jakou jsou kupříkladu odchody ministrů, pády vlád a podobně, možné řešit bez velkých dramat.

To, co se děje nyní u nás okolo snah premiéra odvolat ministra financí, je jen smutnou připomínkou skutečnosti, že ačkoliv mnozí naší politici a komentátoři rádi tvrdí, že Česká republika je už standardní demokracií, ve skutečnosti máme ke standardům dobře fungujících demokracií ještě pořád dost daleko.

Máme prezidenta, který se kvůli vlastní ješitnosti a pomstychtivosti odmítá řídit ústavou. V tak jednoduché věci, jakou je vyhovění žádosti premiéra o odvolání ministra financí, obstruuje, mlží a vykládá si pravidla hry po svém. Máme ministra financí, který místo toho, aby když ho premiér ve funkci dál nechce, ze své pozice jednoduše odešel, kope okolo sebe jako malé dítě a spolu s prezidentem vymýšlí, jak ještě více ohnout pravidla hry, aby se premiérovým rozhodnutím nemusel řídit.

Když pak ministryně školství sama podá demisi kvůli tomu, že se cítí být politicky odpovědná za činy svých podřízených, které vyšetřuje kvůli podezření z korupce policie, působí to v českém kontextu jako skoro něco nepatřičného. Podle našich norem by přeci měla i ona zatloukat, obstruovat, bránit se tím, že za chování své trestně stíhaní náměstkyně nenese žádnou odpovědnost.

Malé děti často trucují. I naši politici často trucují. Pan prezident trucuje, když se po něm premiér odváží žádat podle ústavy, aby vykonal to či ono. Ministr financí trucuje, protože se mu prý ubližuje, místo toho, aby z funkce, kde ho premiér dál nechce, jednoduše odstoupil a pustil se do volebního boje, v němž by mohl voliče přesvědčit, že pravdu má on.

Nedospělost demokracie se projevuje nejjasněji právě takovým infantilním politickým chováním. Ne že by se takové chování v případě významných politiků nevloudilo občas i do jinak dobře fungujících zavedených demokracií, jak to vidíme na příkladu současného amerického prezidenta.

Jenže v takových demokraciích nakonec fungující „systém“ takové projevy infantility obrousí a politiky si takříkajíc přizpůsobí sám sobě. U nás je tomu zatím naopak. Politická infantilita vítězí nad systémem, což má řadu nepříznivých dopadů.

ČRo Plus, 10.5.2017

03. 05.

Hraje se především o ministerstvo financí

Jiří Pehe Přečteno 24710 krát

Demise současné vlády, kterou chce podle svého vyjádření podat premiér Bohuslav Sobotka, je řešením současných kontroverzí okolo ministra financí Andreje Babiše, které skoro všechny zaskočilo. Sobotkovu strategii se okamžitě snažili rozšifrovat analytici i politici, přičemž se vyjádření nesla ve dvou základních polohách.

Podle jedněch se Sobotka zachoval zbaběle, když nabízí demisi celé vlády místo toho, aby jednoduše odvolal Babiše. Je to prý neodpovědné jednání, které vytvoří v České republice zbytečnou nestabilitu. Podle druhých Sobotka jen odevzdá řešení celé situace prezidentu Miloši Zemanovi, který je nejen spojencem Babiše, ale je také už z minulosti znám zálibou v neortodoxních řešeních.

Sobotka po oznámení svého kroku poskytl rozhovor deníku Právo, v němž upřesnil, v co doufá. Shrneme-li, doufá, že ať už nechá prezident dovládnout současnou vládu v demisi, nebo bude chtít vytvořit nějakou vládu novou, nebude v takové vládě Babiš na postu ministra financí. Odvolat Babiše sám prý nechtěl proto, že by se z něj stal mučedník. My můžeme dodat, že také neměl žádnou jistotu, že by prezident neprotahoval odvolání Babiše až do voleb.

Sobotka po své tiskové konferenci, na níž svůj plán podat demisi oznámil, nešel s demisí rovnou k prezidentovi, ale oznámil, že se nejprve sejde s představiteli koaličních stran. Evidentně doufá, že současná koalice bude schopná prezidentovi nabídnout řešení, které by ji umožnilo vládnout až do voleb—i když třeba bez Sobotky v čele vlády a zejména Babiše ve funkci ministra financí.

Odstranit Babiše z funkce ministra financí za téměř jakoukoliv cenu je pro Sobotku klíčové. Souboj s Babišem a jeho hnutím ANO totiž Sobotka a jeho sociální demokracie, která momentálně za ANO výrazně zaostává v průzkumech stranických preferencí, nemohou vyhrát, pokud se nepodaří na ministerstvo financí dostat ministra, který se okamžitě pustí do hloubkové kontroly Babišova hospodaření na ministerstvu a bude motivovat Finanční správu, aby skutečně vyšetřila Babišovy machinace s korunovými dluhopisy.

Potíž se Sobotkovou strategií spočívá v tom, že Babiš i prezident dobře vědí, že by bylo pro ně velmi riskantní odevzdat ministerstvo financí na několik posledních měsíců před volbami novému ministrovi, který by mohl spustit hloubkovou kontrolu Babišových aktivit. Politické šachy se tedy budou hrát o to, jak buď v současné vládě v demisi anebo nějaké nové vládě ponechat ministerstvo přímo či nepřímo v Babišových rukou.

Sám Babiš opakuje jako kolovrátek, že z ministerstva nechce odejít, má prý rozdělanou práci. Ví dobře, proč to říká. A dobře to ví i prezident, jenž nepochybně půjde Babišovi na ruku.

Sobotka, zdá se, spoléhá na to, že politické strany ve Sněmovně mohou prezidenta donutit, aby se neuchyloval k nějakému vlastnímu řešení—kupříkladu v podobě vlády expertů, v níž by ministerstvo financí až do voleb kontroloval nějaký spojenec Babiše nebo dokonce sám Babiš. Sobotka počítá možná také s tím, že prezident, který sám usiluje o znovuzvolení, se bude snažit postupovat standardněji než při vládní krizi v roce 2013, kdy vytvořil vládu bez podpory Sněmovny, která sestávala z jeho přátel a spojenců.

Otázkou je, zda Sobotka Zemana nepodceňuje. Prezident má mnoho slabin, ale neschopnost hrát skvěle politické šachy v situacích, kterou Sobotka svým rozhodnutím vytvořil, k nim nepatří. Bude proto jistě vědět, že ať už je jeho konkrétní řešení nastalé situace jakékoliv, nesmí dopustit, aby zejména na ministerstvu financí usedl do křesla ministra někdo, kdo by mohl do voleb s pomocí vyšetřování Babišových finančních aktivit zapříčinit to, v co evidentně doufá Sobotka—tedy dramatický pokles preferencí hnutí ANO.

ČRo Plus, 3.5.2017

Archiv článků: květen 2017

Má být chátrající Zeman prezidentem dalších pět let?

Babišova hrozba žaloby na Sobotku je jen předvolební gesto

Stojí USA na prahu nové Watergate?

Infantilita v české politice, aneb Jak se u nás politicky trucuje

Hraje se především o ministerstvo financí

Blogeři abecedně