Jiří Pehe

26. 09.

Otázka prezidentské (ne)způsobilosti

Jiří Pehe Přečteno 24711 krát

Okolo hlavy státu se u nás dějí podivné věci. V případě prezidentových opakovaných pokusů posunovat s pomocí svérázných výkladů Ústavy náš ústavní systém od parlamentní demokracie k prezidentskému systému, vesměs panuje politické ticho.

Ještě větší ticho panuje ve věci prezidentova zdraví, které je evidentně chatrné a dál se zhoršuje. Politické strany i média se nechaly v této věci zahnat do defenzívy agresivními prohlášeními Hradu, že poukazování na prezidentův zjevně nedobrý zdravotní stav se prý rovná hyenismu. Prezident se prý až na známé potíže s důsledky cukrovky těší relativně dobrému zdraví.

Jenže jsme zároveň opakovaně svědky televizních záběrů, v nichž prezident klopýtá, či ho podpírá ochranka, popřípadě dokonce jeví známky jistého mentálního zmatení. Pokud některý komentátor upozorní, že takový způsob výkonu prezidentské funkce není důstojný, a že vzhledem k tomu, že Zeman měl viditelné zdravotní problémy už před druhou volbou prezidenta, nebylo od něj úplně odpovědné kandidovat znovu, je poučen, že lidé už před prezidentskými volbami věděli, že Zemanovo zdraví není v pořádku, a stejně ho podruhé zvolili.

Co na tom, že od znovuzvolení se zjevně vyčerpaný Zeman zdržuje více v Lánech než na Hradě, a že jeho zdravotní stav se viditelně dál zhoršuje, což byl ostatně trend zřejmý už před prezidentskou volbou. Prezident stále častěji také vynechává zahraniční cesty, a když na nějakou jede, Hrad reaguje podrážděně, pokud si jeho zdravotního stavu česká média v doprovodu všímají.

Vše se ale zakrýt nedá. Z nedávného summitu NATO se tak do světových médií šířily nelichotivé záběry, na nichž představitelé členských států před společným focením čile vstoje diskutují, zatímco Zeman sedí sám stranou. Je zjevné vyčerpán, zdá se, že klimbá.

Slovenskými médii se zase po nedávné společné cestě Zemana a slovenského prezidenta Andreje Kisky z Hodonína do Topolčianek šířilo video, na němž při podepisování společného dokumentu je český prezident takříkajíc úplně mimo. Zdá se být na pokraji kolapsu, zmateně se otírá kapesníkem.

Má to Zeman skutečně zapotřebí? Pokud podruhé kandidoval navzdory zjevným zdravotním problémům, aby svým vítězstvím ukázal, že většina společnosti schvaluje jeho působení ve funkci během prvního mandátu, má takříkajíc splněno. Nemohl by se spokojit s tím, že i v druhé prezidentské volbě dokázal porazit všechny svoje soupeře?

Je sice pěkné, že v kontrolovaném prostředí dokáže jmenovat soudce nebo ministry, pronést krátký projev, nebo si žoviálně povídat s moderátorem ve svém týdenním pořadu. Vyústí-li ale už téměř každá jeho zahraniční cesta do situací popsaných výše, a některé musí rušit, začíná to být vážný problém pro zemi, jejímž je prezident nejvyšším představitelem.

Zeman to jistě ví, a nelze se tedy vyhnout otázce, proč v prezidentování pokračuje. Pokud zůstává ve funkci jen proto, aby cementoval jakési mocenské vazby, které jsou důležité pro jeho okolí, nebylo by z dlouhodobého pohledu lepší, kdyby důstojně odstoupil a pokusil se pomoci na Hrad někomu, komu důvěřuje? Země, kterou má evidentně rád, by si zasloužila na nejvyšší úrovni energickou a profesionální reprezentaci.

ČRo Plus, 26.9.2018

19. 09.

Petříček jako ministr zahraničí může být silný hráč

Jiří Pehe Přečteno 3296 krát

Sociálně demokratickou nominaci Tomáše Petříčka, veřejnosti dosud v podstatě neznámého politického náměstka na ministerstvu zahraničí, na post ministra zahraničí lze bezpochyby vnímat na té nejviditelnější úrovni jako prohru ČSSD v souboji s prezidentem Milošem Zemanem i premiérem Andrejem Babišem. Zeman, jak známo, odmítl jmenovat ministrem zahraničí předešlého kandidáta ČSSD na tento post, Miroslava Pocheho, a Babiš se tomu nejen nebránil, ale nakonec sám začal hájit stanovisko, že se Poche kvůli jeho názorům nemůže ministrem stát.

Ponecháme-li ale stranou úvahy o tom, kdo v mocenském boji v nejvyšších patrech české politiky momentálně zvítězil, jakož i úvahy o tom, že přijetím prezidentova a premiérova postupu ČSSD de facto schválila obcházení Ústavy i koaliční smlouvy s ANO, což je nešťastné, je nominace Petříčka spíše vyhlášením války Zemanovi a Babišovi, než poslušným sklapnutím podpatků předsedy ČSSD Jana Hamáčka.

Petříček je pravou rukou Pocheho, jehož byl po nějakou dobu i asistentem v europarlamentu. A ten nyní otevřeně prohlašuje, že jedním z cílů nového ministra má být korekce zahraničně-politických výroků a kroků Babiše, který si při absenci stálého ministra přivlastnil výkon zahraniční politiky. Vezmeme-li v úvahu i předešlé výroky Pocheho (kupříkladu, že nedovolí, aby se ministrem stal někdo, kdo mít jiné názory než on), je zaděláno i na konflikty s prezidentem. Pokud se totiž Petříček skutečně ukáže být politickým klonem Pocheho, pak bude silně prozápadní i proevropský, a zároveň žádný přítel Ruska.

Ti, kdo už dopředu tvrdí, že si Babiš a Zeman nezkušeného Petříčka, řečeno lidově, namažou na chleba, by měli vzít v úvahu, že ministr zahraničí má některé pravomoci, například v oblasti navrhování velvyslanců, které z něho i ve vztahu k premiérovi a prezidentovi dělají silného hráče, protože ho nelze obejít. Jinými slovy, budou-li chtít prezident či premiér prosadit na velvyslanecké posty některé svoje lidi, budou se muset s ministrem dohodnout.

Za zahraniční politiku odpovídá primárně vláda, důležitou roli hraje i prezident, ale její formulaci a i výkon má primárně na starosti právě ministerstvo zahraničí. Je přitom jisté, že Petříček coby Pocheho a Hamáčkův člověk bude mít k některým zásadním věcem stanoviska dosti odlišná od Zemana a Babiše.

Sám Hamáček se od Babiše v poslední době dvakrát distancoval, když nesouhlasil s jeho odmítnutím rezoluce Evropského parlamentu, která doporučila Evropské komisi zahájení řízení s Maďarskem kvůli porušování hodnot EU, a když se odmítl připojit k Babišovu jednoznačnému odmítnutí možnosti, že by ČR přijala syrské sirotky.

Vezmeme-li v úvahu, že stejné postoje zaujal i Poche, a že je tudíž sdílí coby dosavadní Pocheho pravá ruka nejspíš i Petříček, je zřejmé, že Babiš bude muset svoji roli v zahraniční politice revidovat.

ČRo Plus, 19.9.2018

13. 09.

Švédské volby nastavily zrcadlo české společnosti. A není to pěkný pohled

Jiří Pehe Přečteno 15187 krát

Nedávno proběhlé švédské parlamentní volby budily značný zájem, protože byly dalšími v sérii voleb v Evropě, které měly ukázat o kolik narostl vliv protiimigračních a protievropských stran, které ve Švédsku reprezentují na parlamentní úrovni Švédští demokraté. Nakonec se ukázalo, že posílení Švédských demokratů o necelých 5 procent ve srovnání s posledními volbami bylo menší, než se čekalo ve světle přílivu zhruba 160 tisíc migrantů do Švédska od roku 2015.

Jinými slovy: švédská společnost zareagovala uměřeně, nepodlehla hysterii. Pětiprocentní posílení Švédských demokratů bude komplikovat sestavení vlády, ale nerozbilo zásadním způsobem dosavadní fungování švédské politiky, v níž se u vlád střídají umírněná sociálnědemokratická levice a umírněná pravice. Vzhledem k tomu, že pod tlakem veřejnosti švédská vláda po náporu migrační krize migraci výrazně omezila, nehrozí, zdá se, kolaps politického středu ani v budoucnosti. Švédští demokraté budou mít o téma méně, spoléhat budou muset spíše na problémy s integrací migrantů, kteří ve Švédsku už jsou.

Toto je tedy švédská realita. Český pohled na dění ve Švédsku ale odrážel realitu jinou. Mohli bychom říci, že spíše tu českou, než tu švédskou.

V záplavě převážně ponurých komentářů k možným výsledkům a dopadům voleb bylo možné najít nemálo těch, které spíše odrážely ducha současné české politiky i nálad veřejnost na poli migrace než švédskou realitu, takže dopředu přeceňovaly růst vlivu Švédských demokratů. Anebo už dopředu, aniž by čekaly na výsledek voleb, o situaci ve Švédsku referovaly s jakousi téměř zlomyslnou ironií, kterou slyšíme často od českých politiků: my máme v otázce migrace pravdu, říkali jsme vám to, teď to máte.

To, co ovšem Švédové nakonec mají, je protiimigrační strana s 18 procenty podpory, proti které stojí, odpočítáme-li extrémní levici, umírněné strany reprezentující zhruba 80 procent švédské veřejnosti. Až na výjimky tyto umírněné strany nejsou, jak by se jim říkalo u nás, „sluníčkáři“, i ony hájí názor, že migraci je třeba lépe regulovat a kontrolovat na celoevropské úrovni, ale také od nich neuslyšíme absolutní odmítání migrace ve stylu „nechceme ani jednoho migranta“ či dokonce uprchlíka, a odmítání solidarity s jihem Evropy, kterého jsme svědky ve Visegrádských zemích.

Rozdíl oproti našemu regionu je zřejmý i při pohledu na Švédské demokraty. Jak trefně poznamenal jeden český komentátor, předseda této anitimigrační strany Jimmie Åkesson je ve srovnání s Andrejem Babišem, Milošem Zemanem nebo Tomio Okamurou učiněný sluníčkář. Jeho strana sice kritizuje obrovský příliv migrantů do Švédska v minulých letech i problémy s integrací migrantů na předměstích švédských měst, ale výroky, které slyšíme na adresu migrantů, zejména z muslimských zemí, od českých politiků, si nedovolí.

Poněkud pokřivené vnímání švédské reality u nás je nepochybně ovlivněno skutečností, že zatímco ve Švédsku reprezentuje protiimigrační část veřejnosti strana s osmnáctiprocentní podporou, v České republice má srovnatelnou, často ovšem spíše radikálnější agendu hned několik parlamentních stran: okamurovci, ANO, ODS, KSČM a stále více i ČSSD. Ty reprezentují dohromady asi 65 procent občanů, což zhruba odpovídá počtu lidí u nás, kteří podle průzkumů odmítají migraci. A to antiimigrační muziku i protievropské brblání u nás ještě tvrdí prezident Zeman.

Zatímco výsledek Švédských demokratů zhruba odpovídá tomu, co vidíme v jiných západoevropských zemích v případě podobných stran, a politické většiny dál všude náleží umírněným, v zemích Visegrádu přinejmenším v otázce migrace (ale bohužel stále více i ve vztahu liberální demokracii a EU) je to spíše naopak. Než tedy čeští politici a komentátoři nám opět začnou vysvětlovat, kde udělala země jako Švédsko (nebo země jako Německo) chybu, možná by se měli nejprve zaměřit na situaci doma, kde panuje v otázce migrace politická hysterie i v situaci, kdy se s oním typem migrace, s nímž se civilizovaně vypořádává třeba Švédsko, setkáváme jen na televizních obrazovkách.

ČRo Plus, 13.9.2018

07. 09.

Chemnitz, aneb Proč západ a východ Evropy reagují odlišně na migraci

Jiří Pehe Přečteno 5485 krát

Migrační krizi v Evropě v posledních letech doprovázejí odlišné reakce v západní a východní Evropě. Nebo, přesněji, řečeno, v západních demokraciích, a v postkomunistických zemích, které byly dříve sovětskými satelity.

Jeden český deník nedávno napsal, že vražda německého občana kubánského původu dvěma nedávnými migranty—jednoho z Iráku a druhého ze Sýrie—v německém Chemnitzu byla jen rozbuškou dlouho doutnající frustrace.

I mnozí čeští politici a některá média vidí výbuch násilí v Chemnitzu jako téměř přirozenou, a svého druhu očekávatelnou reakci na údajně nezvládnutou migrační politiku německé kancléřky Angely Merkelové. A někteří se z toho i poněkud zlomyslně radují. Prezident Miloš Zeman dokonce řekl, že v podobě událostí v Chemnitzu Merkelové přišly úroky za migrační politiku v podobě kriminality.

Ponechme stranou, že kriminalita v Německu už léta klesá, a že tento trend se nijak nezměnil ani v důsledku velké migrační vlny z posledních let. Zeman svým argumentem pro české publikum prostě zase jednou mířil vedle.

Což nás vrací k otázce, proč se reakce na migraci tak viditelně liší v západní a východní Evropě. V samotném Německu pak je velký rozdíl mezi jeho západními částmi, které nezažily komunismus, a východním Německem, které komunistický režim zažilo. Reakce v západních zemích, či na západě Německa jsou obecně umírněnější než ty, které sledujeme v Chemnitzu i jinde ve východní části Německa, nebo, ještě obecněji, v bývalých komunistických zemích.

Je sice pravda, že všude v západní Evropě v poslední době posílily krajně pravicové strany, které žádají omezení migrace na národní i evropské úrovni. Ale odpor k větší migraci vyjadřují vesměs politickými prostředky a neprojevují se podobně jako politická uskupení, která stála za nepokoji v Chemnitzu. Kontrast mezi evropským východem a západem dobře dokumentují i výsledky německých voleb, v nichž je krajní pravice dlouhodobě populárnější ve východní části Německa, než v té západní.

O migraci se vedou všude vášnivé diskuze, ale západní veřejnost i politici pečlivě rozlišují mezi politickými uprchlíky a ekonomickými migranty. A brání se také tomu, aby běžence jako vhodné či nevhodné posuzovali podle zemí původu, barvy pleti, či náboženství. Což platí i pro většinu antiimigračních stran.

Není náhodou, že od některých krajně pravicových politiků na východě Německa jsme po událostech v Chemnitzu slyšeli, že jim mnohem lépe rozumějí země Visegrádu, než západ jejich vlastní země. Na čem je ale takové porozumění založeno?

Nacionalističtí populisté v našem regionu tvrdí, že prostě máme jakousi vyšší sensitivitu k rizikům, jako je masová migrace a zejména pak k muslimům, kteří se prý vzpírají integraci. Zatímco západ Evropy se údajně topí v relativismu, slabosti a dekadenci, a je pod tlakem politické korektnosti, u nás vidíme věci tak, jak jsou, protože jsme se zásluhou dlouholeté izolace těmto zhoubným trendům vyhnuli. I proto je prý logické, že v čele visegrádských zemí stojí nyní politici, kteří odmítají migraci z jiných kulturních a náboženských okruhů, a otevřeně mluví o migrantech jazykem, který by byl nepřijatelný i pro většinu politiků západoevropských protiimigračních stran.

Lze ale nabídnout protiargument. Ten zní, že bývalé sovětské satelity se ještě stále potýkají s dědictvím režimu, který byl založen na nedostatku tolerance, institucionalizovaném násilí, a potlačení občanské společnosti i politické plurality. Je sice na jedné straně pochopitelné, že lidé v našem regionu většinově reagují po dekádách izolace a vymývání mozků na jevy, jako je migrace či globalizace, ještě stále s větší mírou úzkosti, než západní veřejnost, ale nemá smysl si zastírat, že nám leckde a leckdy prostě chybí demokratická schopnost rozlišení, tolerance a civilizovaná debata o palčivých problémech.

Nebylo by to třeba odsuzovat, koneckonců přijetí demokracie nikoliv jen jako politického projektu, ale projektu společensko-kulturního je běh na dlouhou trať. A dokud je kritická masa společnosti poznamenána mentálními stereotypy zděděnými z minulého režimu, budou politické reakce na složité problémy, jako je migrace, postavení menšin, či třeba feminizace společnosti takové, jakých jsme svědky.

Není ale třeba ale vydávat tyto reakce za jakousi naši ctnost, ba nadřazenost zkaženému Západu. Ba je to tak trochu neomalenost.

ČRo Plus, 7.9.2018

07. 09.

Babišova zahraniční politika coby volební kampaň

Jiří Pehe Přečteno 3185 krát

Zahraniční politika kteréhokoliv státu je prodloužením domácí politiky, v níž se ve střetu různých názorů a zájmů dospívá k tomu, jaké priority má zahraniční politika mít. Zahraničně-politické priority současné ČR tímto způsobem ale bohužel definovány nejsou.

Země nemá regulérního ministra zahraničí a ani srozumitelný mechanismus pro definování zahraničně politických priorit. Místo předsedy ČSSD Jana Hamáčka, který byl řízením ministerstva zahraničí pověřen do doby, než se najde někdo, kdo bude po chuti prezidentovi republiky, si zahraniční politiku státu de facto přivlastnil jako další z mnoha oblastí svého působení premiér Andrej Babiš.

Nejde prý o zásadní problém, jen o rozumnou dělbu práce ve složité situaci, což je argument, který by bylo možné přijmout, kdyby Babiš dělal skutečnou zahraniční politiku. Jenže jeho nedávné cesty do Itálie, Maďarska a Německa se ze všeho nejvíc jeví jen jako pokračování Babišovy volební kampaně za hranicemi státu.

Premiér se pasoval do role nesmiřitelného bojovníka proti migraci, což odráží převažující domácí konsensus. Jenže tuto agendu hájí v zahraničí tak, aby mu to vynášelo politické body před nadcházejícími komunálními volbami a volbami do Senátu, jakož i před volbami do Evropského parlamentu v květnu příštího roku.

Do zmíněných zemí tak vyrazil s bombastickým ujišťováním, že má pro tápající Evropskou unii ucelený plán řešení migrace, jehož koncovým bonusem pro ČR má být, že naše země nepřijme ani jediného migranta. Jistě tím získá nějaké další voliče doma, ale u Italů a Němců příliš pochopení nenašel. A nejspíš s tím ani nepočítal a nešlo mu o to. Nejel italského premiéra a německou kancléřku o něčem skutečně přesvědčit, nabídnout řešení. Jel za nimi, aby ukázat voličům doma, že je neústupný a může v jejich očích vystupovat jako evropský politik s evropskými řešeními.

Co na tom, že se svým údajně novým „uceleným plánem“ na řešení migrace jen vlamuje do otevřených dveří, protože nenavrhl téměř nic, na čem by se v EU už tak či onak nepracovalo. Na to, aby byl uznán jako politik evropského formátu si tedy bude muset počkat.

Rozhodně toho ale nedosáhne tím, že bude při svých zahraničních cestách místo hledání skutečných řešení okatě dělat kampaň pro české publikum, čehož si evropští politici jistě všímají. Otázkou je, zda umí něco jiného. I jeho domácí politika je totiž zatím jen cosi jako nepřetržitá volební či PR kampaň.

Archiv článků: září 2018

Otázka prezidentské (ne)způsobilosti

Petříček jako ministr zahraničí může být silný hráč

Švédské volby nastavily zrcadlo české společnosti. A není to pěkný pohled

Chemnitz, aneb Proč západ a východ Evropy reagují odlišně na migraci

Babišova zahraniční politika coby volební kampaň

Blogeři abecedně