Jiří Pehe

28. 05.

Česko se vrací do Evropy ve staré zbroji

Jiří Pehe Přečteno 1989 krát

Česká republika stejně jako mnoho dalších zemí během koronakrize fakticky zmrazila svoje členství v Evropské unii. Byl suspendován volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru a restrikce přispěly i ke značnému omezení pohybu zboží a služeb. Brusel se zdál být několik měsíců daleko, a spolu s ním nejrůznější třecí plochy mezi Prahou a EU.

Nyní ale bariéry v EU začínají postupně mizet, a i česká vláda se z krizového vládnutí, v němž bez většího zasahování Bruselu rozdávala karty doma jen ona, musí vrátit zpět k evropské politice. A není to pěkný pohled.

Ti, kdo si mysleli, že vláda využije několikaměsíčního upozadění evropské politiky k přehodnocení svých postojů k evropské spolupráci, budou bohužel zklamáni. Už první reakce premiéra Babiše na některé návrhy Evropské komise, aby v rámci nového rozpočtu byla nabídnuta větší pomoc nejvíce zasaženým zemím, se nesla v duchu toho, jak se česká vláda chovala před krizí.

Český premiér prý nevidí důvod, proč bychom měli být penalizováni za úspěšné zvládnutí krize. Slovo solidarita se ani teď v jeho slovníku nevyskytuje.

Nelíbí se mu ani společný návrh Německa a Francie na vytvoření záchranného fondu ve výši 500 miliard eur, a to nejen proto, že i ten chce upřednostnit pomoc nejvíce zasaženým zemím, ale i proto, že by byl financován s pomocí společného zadlužení EU. Česká republika by se tak stala jedním z ručitelů společného dluhu, a to přeci po nás nikdo nemůže chtít.

Naše země vtrhla zpět na evropskou scénu i se svojí zmatenou, kakofonní zahraniční politikou. Když současný ministr zahraničí Tomáš Petříček a jeho dva předchůdci, Karel Schwarzenberg a Lubomír Zaorálek, zaujali ve společném článku rezervovaný postoj k plánům současné izraelské vlády anektovat časti palestinských území, stali se terčem nevybíravé kritiky prezidenta, premiéra i řady dalších současných a bývalých politiků. Co na tom, že jen fakticky podpořili stanovisko, které zastává EU jako celek.

Náš návrat do Evropy po krizi komplikuje i nevyřešený konflikt zájmů Babiše. Toho ještě během vrcholící pandemie kritizoval rozpočtový výbor Evropského parlamentu. Konkrétně za to, že ve funkci premiéra má vliv na rozdělování evropských dotací u nás, z nichž část plyne do podnikatelského impéria Agrofert, které vybudoval, a od nějž se podle zmíněného výboru dostatečně neodstřihl ani poté, co ho formálně převedl do svěřeneckého fondu.

A na svoji finální verzi čekají dva audity EK, které vyznívají podobně, a mohou eventuálně vyústit do nemalých finančních sankcí. Babišova vláda je ale v bojovné náladě, takže odsouhlasila podání žaloby na EK za to, že ještě během samotného auditního řízení pozastavila vyplácení dotací Agrofertu na jeden konkrétní projekt.

Jen tím ovšem zcela zbytečně vyostřila spor, který Česká republika nemůže vyhrát. Pokud chtěla naznačit, že u Evropského soudního dvora napadne i konečné znění auditů, je to jen hra o čas. Vzhledem k tomu, jaká shoda panuje na evropské úrovni ohledně Babišova střetu zájmů, naše země takový spor nejen prohraje, ale koleduje si v konečném součtu o ještě vyšší sankce.

Český návrat do Evropy po koronakrizi se navíc znovu koná v těsné spolupráci se zeměmi Visegrádu, z nichž Maďarsko a Polsko jsou na evropském pranýři pro porušování principů právního státu. Koronakrize přitom už teď vyvolává velký tlak na to, aby se EU začala chovat v řadě oblastí rázněji. Místopředsedkyně EK Věra Jourová, se kupříkladu nedávno vyjádřila, že země, které nedodržují principy právního státu, by měly přijít o evropské peníze.

Jinými slovy: Evropská unie se i kvůli koronakrizi promění, začínají se hledat řešení, která byla dosud tabu, ale Česká republika se vrací ve staré zbroji. Včetně zatvrzelého odmítání společné evropské měny, vůči níž česká koruna v krizi značně oslabila. Chce se říct, že naši vrcholní politici ani během koronakrize nic nepochopili, z ničeho se nepoučili, a přitom se v důsledku pandemie blíží hospodářská krize, kterou bez co největší spolupráce v rámci EU budeme jen těžko zvládat.

ČRo Plus, 28.5.2020

21. 05.

Kancléř Mynář se vysmívá pravidlům liberální demokracie a právnímu státu

Jiří Pehe Přečteno 4682 krát

Počet kontroverzí obklopujících prezidentova kancléře Vratislava Mynáře se dál rozrůstá. Není divu, protože Mynářův šéf, prezident Miloš Zeman, zatím vždy kryl hradnímu kancléři záda.

Mynářovo jméno se pojí s neúspěšnou žádostí o bezpečnostní prověrku, podivně levnou koupí vily v pražských Střešovicích, podezřelými zakázkami v oboře Lány, porušením dotačních podmínek při čerpání dotací pro Mynářův penzion v Osvětimanech, úřady nepovolenou stavbu rybníka využívaného k zasněžování sjezdovky tamtéž, nátlakem na soudce, nebo nedávnou zabijačkou v Osvětimanech, při níž kancléř porušil pravidla platící během nouzového stavu vyhlášenému kvůli pandemii nového koronaviru.

Nejnovější kauza se týká dopisu, v němž čínská ambasáda varovala Českou republiku před cestou nedávno zesnulého předsedy Senátu Jaroslava Kubery na Tchaj-wan. V médiích se objevily zprávy, že si Mynář tento dopis objednal, či na jeho údajně výhrůžném znění s čínskou ambasádou dokonce spolupracoval. Kancléř tvrdí, že to není pravda, a hrozí právními kroky proti DeníkuN, který s touto zprávou přišel jako první.

Skutečnost, že Kubera kopii dopisu obdržel během oběda ústavních činitelů na Hradě, nikoliv přímo od ambasády, vysvětluje kancléř tak, že dokument čínská ambasáda doručila na podatelnu Pražského hradu. Dokument Kuberovi prý ani nebyl přímo adresován. Dopis ovšem Hrad odmítá zveřejnit.

Stejně tak odmítá zveřejnit zápis ze zmíněné schůzky. Hrad nejprve tvrdil, že žádný nebyl pořízen. A když Mynář sám přiznal, že pořízen byl, odmítl jeho zveřejnění s tím, že jde jen o pracovní dokument, a takové se zveřejňují jen v případě silného veřejného zájmu, který prý neexistuje. Podle některých právních expertů ovšem Hrad odmítáním zápis zveřejnit porušuje zákon.
Mynář byl kvůli dopisu i možným podivným okolnostem jeho vzniku pozván na jednání sněmovního výboru pro zahraničí. Po týdnech mlčení pozvání nakonec odmítl ve videu zveřejněném Hradem s tím, že výbor nemá právo, aby si ho "zval na kobereček", protože spadá výhradně do pravomoci prezidenta, který představuje moc výkonnou, zatímco Sněmovna moc zákonodárnou.

I toto vysvětlení kancléře je sporné. Je pravda, že Mynářova pozice vysokého státního úředníka je odvozena od prezidenta, jenže obě komory parlamentu-- Sněmovna i Senát--mají vůči prezidentovi, i když je přímo volen, významné kontrolní pravomoci. Svědčí o tom i nedávná ústavní žaloba na Zemana, která úspěšně prošla Senátem, ale nakonec nezískala potřebný počet hlasů ve Sněmovně. Senát schvaluje prezidentovy kandidáty na pozice v Ústavním soudu, Sněmovna zase hradní rozpočet.

V obecnější rovině prezident a jeho kancelář hrají významnou roli v zahraniční politice státu. Za tu je sice ústavně odpovědná v prvé řadě vláda, ale vůči té má kontrolní pravomoci právě Sněmovna. I proto existuje zmíněný sněmovní výbor pro zahraniční politiku. Prezidenta a jeho lidi nelze z tohoto systému ústavních pojistek vyjmout.

Mynář by si měl možná po sedmi letech na Hradě konečně přečíst ústavu. Dozvěděl by se něco o dělbě moci, a konkrétně o tom, že Sněmovna má vedle zákonodárných pravomocí též pravomoci kontrolní.

Bohužel Sněmovna ve svém současném složení, jakož i ve vztahu k prezidentovi slabý premiér, proti Hradu utrženému z řetězu nic nedělají. Když Mynář nedávno požádal rozpočtový výbor Sněmovny o navýšení hradního rozpočtu o 18 miliónů korun, výbor navzdory Mynářovu pohrdání Sněmovnou i začínající ekonomické krizi navýšení schválil. Sněmovna tak opět promeškala příležitost připomenout ústavně neodpovědnému prezidentovi a jeho úředníkům, že u nás existuje dělba moci, a že si nemohou dělat, co chtějí.

ČRo Plus, 21.5.2020

Archiv článků: květen 2020

Česko se vrací do Evropy ve staré zbroji

Kancléř Mynář se vysmívá pravidlům liberální demokracie a právnímu státu

Blogeři abecedně