Ústav pro studium totalitních režimů má nového ředitele. Daniel Herman je relativně dobrá volba, jenže ten ústav má prapodivnou schopnost kohokoliv ve svém čele zesměšnit a korumpovat jeho myšlení.

Jako by to chtěl kněz a bývalý mluvčí biskupské konference v jedné osobě dokázat, hned ve svém prvním obsáhlejším rozhovoru pro celostátní deník rozjímá v podobě podivného double-speaku o bratrech Mašínových.

Na otázku, zda bratři měli právo zastřelit pokladníka, který bránil svěřené peníze před loupežným přepadením, nebo podřezat policejního strážmistra, jehož před tím svázali, odpovídá nový ředitel „ústrovsky“—nelze to prý vytrhávat z kontextu. Je to údajně stejné, jako když uvažujeme o atentátech na Reinharda Heydricha nebo Adolfa Hitlera…

Je možné, že kněz Herman má věrohodné informace o tom, co si o takových poukazech na „kontext“ myslí Bůh, zejména pak, ve kterém „kontextu“ už není ten který čin vraždou či loupežným přepadením s následkem smrti a stává se hrdinným odbojem proti „režimu“. Laik si ale možná pomyslí, že vražda pokladníka není totéž co atentát na představitele režimu. A že není odboj jako odboj.

Ale vraťme se k ÚSTRu. Byl zřízen politiky coby státem dozorovaný nástroj „vyrovnávání se s (totalitní) minulostí“. A protože nad pojmem „totalitní“ neexistovala shoda, politici pro jistotu přijali závaznou definici totalitního období, které má ústav zkoumat. Ze zákona se tak stalo „totalitním“ například i pražské jaro v roce 1968.

Kdybychom se zeptali průměrného občana, co ústav zatím vyzkoumal a probádal, a jak tím přispěl k onomu (už téměř bájnému) vyrovnávání se Čechů s minulostí, docela jistě by na nic nepřišel. Zato by věděl, že ÚSTR nepřetržitě produkuje skandály.

Například tím, že z něho vytékají informace, které buď měly zůstat v jeho nitru, protože mohou škodit bezpečnosti státu, nebo se měly dostat na veřejnost až poté, co byly podrobeny skutečnému bádání, včetně kvalifikované oponentury. Dost často se přitom nelze ubránit podezření, že informace vytékají na politickou objednávku.

Nejzajímavější veřejnou produkcí ústavu zatím nebyly publikace či konference, ale nejrůznější souboje o jeho vedení. Zprávy o tom, která klika bojuje s kterou (a to jak ve vedení ústavu, tak v jeho Radě), naznačují, že dění v ÚSTR už dávno přesáhlo hranice běžného demokratického provozu. Zcela flagrantního porušování demokratických pravidel hry pak byla veřejnost svědkem, když se politici, například senátoři, pokoušeli ovlivňovat různá personální rozhodnutí Rady, jež má být ze zákona nezávislá.

Takové porušování demokratických pravidel v nevyzrálé české demokracii vzrušuje ovšem jen ústavní experty a některé politické analytiky. Do mysli průměrných občanů se ÚSTR zapsal spíše setrvalou produkcí fraškovitých příběhů hodných bulváru, ve kterých kdosi neustále někoho odvolává nebo jmenuje, aby ho pak odvolal. Řečeno lépe, celý ten podařený ústav je už delší dobu jen jedna velká Fraška.

Lze tvrdit s jistotou větší než menší, že ať už tato státní instituce pro studium totality „vybádá“ v budoucnosti cokoliv, i ctihodný muž, jakým je Daniel Herman, bude mít hodně práce, bude-li chtít, aby byl takový výstup brán vážně. Jen těžko totiž přesvědčí veřejnost o tom, že ta či ona informace, popřípadě to či ono údajně nové zjištění o naší minulosti, nevyhřezlo z útrob ústavu na základě telefonátu z nějaké partajního sekretariátu nebo ministerstva.

Těžko také vnese jakousi vážnost do provozu instituce, která si v povědomí veřejnosti vydobyla image srovnatelný s telenovelou, v níž se to hemží intrikami, zákulisními souboji a padlými bojovníky za jedinou správnou interpretaci historické Pravdy.

Na druhou stranu, i kdyby ústav o naší totalitní minulosti už nic nového nevybádal, morbidní dění uvnitř a okolo ÚSTR je z edukačního hlediska jakési užitečné retro, zejména pro mladou generaci. Vždyť všechny ty intriky a tahanice, jakož i dusná atmosféra uvnitř ústavu a černobílé ideologické diskuse o něm, jsou docela případnou připomínkou toho, jak to v těch časech totality vlastně chodilo.

Deník Referendum, 17.8.2010