Pokračování blogu Lex Kubera aneb Schweinerei.

Takzvaný chodníkový zákon prosazený senátorem Kuberou je ukázkou toho, jak určité principy fungují či nefungují v závislosti na kulturně-společenském kontextu. Jím navržená novela zákona přesunula vcelku logicky odpovědnost za úklid chodníků a zranění způsobená „neúklidem“ z majitelů nemovitostí, kterým chodníky nepatří, ač jsou před jejich domy, na obce, kterým patří.

Byl tak cele naplněn liberální princip spravedlnosti: za případná zranění je nyní odpovědný údajně skutečný vlastník, odpovědnost byla naopak sejmuta z lidí, kteří coby majitelé přilehlých nemovitostí chodník před svým domem sice možná využívají častěji než jiní, ale nejsou jeho vlastníky.

Čím to ale, že takto jasně formulovaný a srozumitelný princip odpovědnosti, nepřinesl potřebné praktické řešení, a většina chodníků, zejména ve městech, v současné sněhové kalamitě zůstává neodklizena?

Důvodů lze najít hned několik. Tím prvním je skutečnost, že ačkoliv mnoho lidí bude argumentovat, že lex Kubera přeci nikomu nebrání v tom, aby před svým domem sníh odházel, když se k tomu obec nemá, ve společnosti, jejíž vztah k veřejnému prostoru byl vážně narušen čtyřiceti lety komunismu a po pádu komunismu pro změnu přepjatou individualistickou rétorikou, se většina lidí, zejména v anonymních městských osídleních, nebude „dobrovolně“ namáhat. Byla-li zákonem odpovědnost za úklid kousku veřejného prostoru před jejich domem přesunuta na obec, ať se stará obec.

To nás vede ke druhému důvodu, proč lex Kubera nefunguje. Aby se obec skutečně mohla čištění všech chodníků zhostit, potřebovala by k tomu mnohem více finančních prostředků, jakož i více technického vybavení, než kterým disponuje podfinancovaný komunální sektor nyní.

Navrhneme-li ale zastáncům liberálního principu spravedlnosti a co největší individuální svobody, kteří lex Kubera prosadili, že „osvobození“ vlastníků nemovitostí od „potupné“ povinnosti starat se o komunální majetek před jejich domy bude fungovat jen v případě, že obce dostanou více prostředků, což bude znamenat například vyšší daně, budou s autorem lex Kubera v čele protestovat proti rozbujelému státu a nenasytnému veřejnému sektoru.

Mnozí také namítnou, že obce mají prostředků dost už nyní, a že leckde to prý jde, jenže skutečností je, že jedna tuhá zima dokáže při důsledném naplňování Kuberova chodníkového zákona pořádně zamávat obecním rozpočtem. Pro obce je tak pohodlnější, jak si už všimli někteří komentátoři, pojistit se, chodníky neuklízet, a případným zraněným zaplatit odškodné.

Hlavní problém současné kalamity souvisí s definicí tzv. vlastníka. Obec je sice pro účely zákona „vlastníkem“ chodníků a dalších veřejných prostranství, ale ve skutečnosti jsou chodníky, jakož i další společná prostranství v obcích vlastnictvím komunálním. Obec sice formálně obecní majetek „vlastní“, či spíše spravuje, ale ve skutečnosti veřejná prostranství v obci „patří“ nám všem, kteří v dané obci žijeme.

Bohužel toto chápání veřejného prostoru v českém kontextu zcela vymizelo. Přísné oddělování privátní a veřejné sféry s tím, že co je veřejné, je jaksi „státní“, a nic mi do toho není, pokud si to nemohu nějak přivlastnit nebo z toho něco pro sebe získat, je důvodem, že ještě dvacet let po pádu komunismu vypadají mnohé české obce a města, spíše jen jako (často zanedbané) konglomeráty domů, které nejsou spojeny sdíleným veřejným prostorem. Řečeno jinak, majitelé domů se starají jen o to, co je za plotem jejich nemovitosti či za venkovní zdí jejich domu, přičemž tato jejich „starost“ často nedosáhne ani k pořízení nové venkovní fasády nebo posekání trávy za plotem.

Lex Kubera by mohl dávat smysl, kdyby lidé svoji obec jako takový sdílený komunální prostor chápali, a kdyby stát nevyznával neoliberální principy, v nichž všechno veřejné je už z definice „nadbytečné“ či zbytečně drahé. Spojením nedostatku smyslu pro sdílený veřejný prostor, pro komunitu, s politickou filozofií, která vidí veřejný sektor jako přebujelý, vzniká situace, v níž se veřejný prostor mění v okamžiku jakékoliv krize, jako je třeba sněhová kalamita, ve „schweinerei“.

Stát a obce nemají dostatečný pocit smyslu své existence, aby se o veřejný prostor starali, nebo jej dokonce kultivovali, a jednotlivci vidí veřejný prostor za plotem či venkovní zdí jejich domů jako víceméně cizí území. I proto v českých městech a obcích uvidíte to, co byste neuviděli v sousedním Rakousku či Německu: relativní péče věnovaná tomu, co je za plotem mé nemovitosti nebo stěnami mého domu, popřípadě bytu, je nesouměřitelná se zanedbanými veřejnými prostranstvími, kde úsilí obcí často končí u rekonstrukce centrálního náměstí (existuje-li), ale většinou nedosáhne na zbytek toho, co činí obec obcí. Výsledkem jsou rozbité silnice, neuklizené chodníky, špatná infrastruktura, nedostatek společných prostor.

Jistě, na mnoho věcí prostě nejsou peníze. Nejenom proto, že stát není dostatečně bohatý, ale i proto, že se peníze ztrácejí v černých děrách různých korupčních schémat. Ale i ta jsou koneckonců součástí mentality, v níž si nenechaví jednotlivci „privatizují“ veřejné zdroje do vlastních kapes. Sdílený veřejný nebo komunální zájem je pro ně ideou bytostně cizí. Bohužel je ale víceméně cizí i pro většinu „slušných“ lidí, kteří si z veřejného nepřikrádají.

V tomto kontextu je poněkud absurdní slyšet z různých koutů naší společnosti, včetně nejvyšších pater politiky, vzývání národa. Národ totiž zůstává jen abstraktní kategorií, která se probouzí k životu v groteskních podobách například při sportovních utkáních, pokud není organicky založen odspodu, v podobě smyslu pro sdílení komunitního a veřejného prostoru, tedy pro sdílení společného osudu s těmi ostatními.

V takovém kontextu nutně zůstává lex Kubera jen nefungující technologickou normou, jakkoliv se halí do ideologických pouček o svobodě a spravedlnosti. Skutečnou odpovědnost obcí za veřejný prostor nelze vytvořit zákonem v situaci, kdy nikdo necítí skutečnou odpovědnost za ty druhé a za místo, kde žije.

Máme tedy z hlediska vyšších principů bezvadný zákon, ale výsledkem je jen „schweinerei“ na veřejných prostranstvích, jakmile napadne pár centimetrů sněhu. Viděn z toho úhlu, dřívější systém byl přece je o něco lepší. Mohli jsme se stokrát vztekat, že vlastníky nemovitostí stát nutí s pomocí hrozby odpovědnosti za zranění k úklidu komunálních prostor před jejich domem, ale ve společnosti, kde nefunguje přirozená motivace se o společné prostory starat, a kde ani obce nemají prostředky, aby tak činily, to bylo alespoň částečně fungující řešení.