Korupcí se v nejširším slova smyslu rozumí zneužití postavení v politice, veřejné správě nebo hospodářství, k osobnímu prospěchu. Samotný pojem se odvozuje od latinského výrazu „corrumpere“, což značí kazit, oslabit, znetvořit či podplatit.

Pochopit patologické dopady korupce na moderní demokracie ztěžuje skutečnost, že ve veřejném povědomí je chápání korupce zúženo jen na podplácení za účelem získání osobního prospěchu. Jenže korupce na sebe bere mnoho různých podob, a přijímání úplatků osobami v důležitých pozicích je jen špičkou ledovce.

Problém korupce v moderních demokraciích je o to složitější, že demokracie coby nejlepší ze všech špatných politických systému už z definice obsahuje i „špínu“, kterou nelze úplně vymýtit. Navíc míra korupce v té které společnosti je „subkulturní“ fenomén, připomíná filozof Václav Bělohradský (Právo, 12. května 2011). To, co se nazývá korupce v Česku, je podle něj ve skutečnosti hluboce rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující pojetí politiky jako distribuce privilegií na základě tichých dohod mezi kmotry a jejich klienty. Z toho plyne, že pro politika je snazší získat konsensus nabídkou privilegií než pravidel.

Korupce je podle Bělohradského navíc neodmyslitelnou součástí globálního kapitalismu, v němž jsou kapitál a politická moc ta samá postava ve dvou převlecích. „Rozdíl mezi legálním a nelegálním jednáním, mezi čistými a špinavými penězi, je vykonstruované vyprávění, do jehož tvorby nadnárodní korporace investují a pak je šíří dalšími investicemi do médií, až ve společnosti převládne,“ píše Bělohradský.

Politický boj za „čistotu“ demokracie pod praporem boje s korupcí podle něho často dláždí cestu autoritářům nebo populistům. Revoluce soudců v Itálii v roce 1992, známá též jako akce „čisté ruce“, sice poslala do vězení řadu zkorumpovaných politiků a vysokých úředníků, ale též zcela rozvrátila existující stranický systém, a jejím nejhmatatelnějším výsledkem byla nakonec berlusconizace italské politiky, která trvá dodnes.

Korupce versus loupení

Korupce chápaná jako úplatkářství může skutečně být chápána jako nezbytná daň demokracii, protože do demokratické politiky, coby artikulace veřejných zájmů, vždy pronikají ve větší či menší míře zájmy soukromé. Jejich nositelé pak mají v úmyslu spíše obcházet než respektovat pravidla právního státu. Zvlášť když mohou najít ve státní správě a mezi politiky „slabé články“, s jejichž pomocí lze za úplatu obejít pravidla hry, jimiž se řídí veřejná sféra.

Potíž nastává v okamžiku, kdy korupce přestává být nemocí (která je sice v demokraciích trvale přítomná, ale které se demokratický systém více či méně úspěšně brání s pomocí práva, institucí i trestání dopadených korupčníků) a začne určovat fungování demokratické politiky. Výsledkem může být masivní privatizace politiky soukromými zájmy, které se nehodlají zdržovat dodržováním zákonů, neboť je pro ně pohodlnější získávat ekonomické výhody obcházením zákonů a pravidel demokratické hry s pomocí těch, kdo by je měli strážit, tedy stáních úředníků a politiků.

Ať už budeme souhlasit s Bělohradského tezí, že privatizace politiky a s ní související korupce jsou nevyhnutelným důsledkem globálního kapitalismu, v němž jsou politika a ekonomika dvěma stranami jedné mince a kde mizí rozdíl mezi legálním a nelegálním, jisté je, že tento jev, který je někdy popisován jako systémová korupce, má s korupcí, tak jak je tradičně chápána, má už jen málo společného. Spíše je to systém organizovaného rozkrádání státních peněz, v němž se ztrácí rozdíly mezi uplácenými a uplácejícími, protože rozsáhlé části úřednického a politického aparátu země jsou buď „zprivatizovány“ do rukou neprůhledných ekonomických skupin, anebo jsou přímo jejich součástí.

Toto systémové loupení ze „státního“ na sebe bere různé formy. Nejběžnější je manipulace státních zakázek takovým způsobem, aby je získávaly firmy „spřátelené“ s úředníky a politiky, kteří o takových zakázkách rozhodují. V tomto případě ještě dost často fungují tradiční formy korupce, kdy podnikatel nebo firma politiky či úředníky za přednostní přidělení zakázky nějak odmění.

Děje-li se tak opakovaně, získávají určité firmy a podnikatelé trvalou kompetitivní výhodu oproti jiným subjektům, roste jejich ekonomický vliv, a de facto si části politiky a státní správy, zejména na místní nebo regionální úrovni, trvale podmaňují.

Dalším logickým krokem v takto vytvořeném systému bývá, že určité firmy a jedinci už nezískávají přednostně zakázky za víceméně běžné tržní ceny, ale zakázky jsou uměle předražovány, což znamená, že už nemáme co do činění jen s nějakou formou protekce, která pokřivuje s pomocí uplácení pravidla férové ekonomické soutěže, ale s organizovaným rozkrádáním státních peněz.

Privatizace politiky

Česká republika vydává ročně na státní zakázky zhruba 600 miliard korun, což mimochodem po Bulharsku reprezentuje druhý největší podíl veřejných zakázek na celkovém HDP země v Evropské unii. Podle konzervativních odhadů padne v podobě předražování a „provizí“ za oběť systémové korupci asi jedna desetina této částky, podle pesimističtějších odhadů až jedna pětina. Skupina studentů na Karlově univerzitě, která nedávno zmapovala zadávání státních zakázek, došla k závěru, že zakázky za téměř 250 miliard korun jsou v České republice každoročně zadávány netransparentně.

Logickým výsledkem takto rozsáhlého systémového rozkrádání státních zakázek je, že se podnikatelům a ekonomickým skupinám zvyklým na tento systém už nevyplatí podplácet jednotlivé úředníky a politiky. Dokonce pro ně může být nevýhodný i systém, v němž existují neoficiální „ceníky“ úplatků, v podobě procentuálně stanovené sazby z výše zakázek, a raději se pokoušejí politické a rozhodující úřednické posty sami ovládnout.

Pro způsob, jakým se to děje, se ujal výraz „velrybaření“, kdy významní podnikatelé, označovaní jako „kmotři“, s pomocí náborů členů politických stran za úplatu ovládnou stranické organizace na místní úrovni. Tato strategie, jejíž mechanismy popsal detailně politolog Michal Klíma, de facto úplně ruší oddělení politiky od ekonomiky, protože kmotři místní politiku zcela ovládají.

Jinou formou ovládaní politiků jsou samozřejmě hrozby, že jejich korupční jednání z minulosti bude v podobě kompromitujících materiálů odhaleno, pokud nebudou s kmotry spolupracovat.

Neregulovaný globální kapitalismus stále více přispívá k privatizaci politiky a částí státní moci do rukou soukromých subjektů i ve vyspělých demokraciích, což rozmazává hranice mezi korupcí a v podstatě kriminálním jednáním neodpovědných finančních skupin a bank, které pak stát často „musí“ zachraňovat s pomocí finančních injekcí ze státních prostředků.

V mladých postkomunistických demokraciích je ovšem veřejný sektor ještě více bezbranný, protože politické strany jsou poměrně malé a neduživé, a navíc masivní privatizace po pádu komunismu vytvořila rozhodující nadvládu ekonomiky nad politikou. Veřejnost jako forma občanské společnosti se neměla šanci skutečně vytvořit, protože zárodky veřejného prostoru byly velmi rychle kolonizovány soukromými zájmy. Proti výše zmíněným formám korupce tedy neexistuje ani účinná protiváha v podobě tlaku občanské společnosti.

Dokonce bychom mohli argumentovat - v duchu tezí Bělohradského -,že slabá občanská společnost byla pod heslem „boje s korupcí“ zneužita k další fázi privatizace politiky, kdy si někteří podnikatelé uvědomili, že se jim nevyplatí pokoušet se pracně ovládnout místní organizace existujících politických stran, a lepším řešením je vybudovat politickou stranu přímo jako podnikatelský záměr. Jinými slovy: politická strana vybudovaná jako divize soukromé firmy má za úkol zajistit pro firmu příznivé ekonomické podmínky v těch částech státní správy, kterou taková politická strana ovládne.

Nemělo by být překvapením, že představitelé takové firmy už dopředu předpokládají, že se jejich záměr nezdaří bez manipulace, vydírání a podplácení. Pokud chtějí v prostředí zprivatizované politiky uspět, musejí být ještě tvrdší a bezohlednější, než jsou zavedení „kmotři“. Filozof Martin Škabraha mluví v této souvislosti trefně o „mafianizaci státu“.
Když systémová korupce ovládne takovýmto způsobem politiku, přestává demokratická politika fungovat ve všech svých základních podobách: jako správa věcí veřejných, jako umění řídit stát, jako prostor strukturované diskuse a artikulace zájmů, i jako transparentní boj o moc, jenž se řídí srozumitelnými pravidly.

Konflikty mezi stranami, dokonce i v rámci vládní koalice, nejsou už ve skutečnosti konflikty politickými, ale projevy zákulisní války za scénou. Tato válka ekonomických zájmů se odehrává mezi korupčními bratrstvy napojenými na zavedené strany nebo klíčové politiky a novými politickými stranami, jež byly vytvořeny jako podnikatelské subjekty s cílem ovládnou části státní správy a urvat svůj kus z koláče státních zakázek . Nové politické strany usilují svých pozic dosáhnout cestou ostentativního boje proti těm formám korupce, které používají výše zmíněné kmotrovské skupiny, a ty se zase snaží tyto nové politické strany zdiskreditovat.

Jak z toho ven?

V situaci, kdy demokratický politický proces rozežírají na jedné straně institucionalizovaná systémová korupce - v podobě masivního parazitování určitých podnikatelských skupin spojených s politiky - a na straně druhé zneužívání „boje s korupcí“ k vytváření „nových“ stran (s údajně čistými politiky) a k odstranění „politických dinosaurů“ a zaujetí jejich pozic, je velmi těžké najít účinnou strategii pro boj s korupcí. Nesebevědomou veřejnost je snadné s pomocí sofistikovaných marketingových postupů manipulovat,

Jedním potenciálně důležitým krokem je změna jazyka, kterým o výše zmíněných patologických jevech mluvíme, například i v médiích. Nemáme totiž už co do činění s korupcí v klasickém slova smyslu, ale se systémem organizovaného rozkrádání státních financí, tedy s organizovaným zločinem, na němž se podílí jak de facto kriminálně fungující část podnikatelské sféry vzešlá z „mafiánského kapitalismu“, tak i část politiky a státní správy.

Je zřejmé, že „subkultura“, která plodí korupci, je u nás zakořeněnější, než v některých vyspělých demokraciích, a boj s kulturou samozřejmosti menších i větších úplatků na nejrůznějších úrovních fungování společnosti je běh na dlouhou trať. I proto by měla být společnost ostražitá k populistickým kampaním, které slibují v tomto směru rychlou očistu.

Co je mnohem méně kulturně zakořeněno, a zdá se být naopak spíše výsledkem specifických historických okolností, včetně masivní privatizace a logické nadvlády ekonomizujícího myšlení nad právem a morálkou po pádu komunismu, je systém organizovaného loupení ze „státního“. Toto jednání má veškeré rysy organizovaného zločinu, který navíc ničí samotné základy demokratického systému. A tak by se o tomto jevu také mělo mluvit.

Nabízí se také řešení v podobě institucionálních a právních změn v rámci systému, řešení zaměřená na změnu společenského klimatu vycházející z občanské společnosti, a řešení zaměřená na částečnou změnu systému.

Poslední ze tří výše zmíněných řešení vychází z názoru, že demokratické systémy, opírající se o pravidelné volby a vnitřní otevřenost, jsou v podstatě bezbranné proti postupné privatizaci politiky, protože v liberální společnosti mocné soukromé zájmy vždy najdou způsoby, jak se prosadit na úkor veřejných zájmů. Politolog Petr Drulák proto ve své nedávné stati zmínil jako možné řešení změnu způsobu výběru „zástupců lidu“, například zavedením losování na různých úrovních místo hlasování, což vcelku dobře fungovalo v antické demokracii. (Lidové noviny, 30. dubna, 2011).

Potíž s tímto argumentem je, že je tento postup v kontextu moderních demokracií odsouzen do říše utopie. Navíc není jasné, proč by se politicko-ekonomické mafie, kterým vyhovuje snadná manipulovatelnost voleb populistickými tématy a závislost volených politiků na penězích, chtěly dobrovolně zbavit systému, v němž umějí „chodit“.

Jako méně utopické se jeví postupné, jakkoliv pracné zavádění větších i menších institucionálních změn, které mohou omezit jak běžnou korupci, tak systémové rozkrádání státního majetku. Jakkoliv je zřejmé, že i takovým změnám se budou nejrůznější mafie a jimi ovládaní politici bránit, přesto se mohou ti politici, kteří chtějí takové změny prosadit, zaštiťovat nejenom veřejným zájmem, ale stále více i mezinárodními normami. Ostatně odpor určitých ekonomicko-politických uskupení a politiků, kterým vyhovuje současné právní přítmí, je do určité míry právě výsledkem obav z prosazování „standardních“ evropských norem chování u nás.

Institucionální změny, o které jde, jsou obecně známy a pravidelně se objevují v různých protikorupčních balíčcích: například majetková přiznání, zrušení akcií na doručitele v listinné podobě, větší transparentnost při zadávání státních zakázek, kvalitní zákon o státní službě, změny ve financování politických stran. Je sice zřejmé, že politická kultura náchylná ke korupci si opět najde cestičky, jak některé z těchto opatření obcházet, ale jak se poučily mnohé vyspělé demokracie, úspěchem může být už samotné ztížení korupčního jednání.

Možná nejdůležitější v boji s korupcí je ale postupná změna společenského klimatu, která má svůj zdroj v občanské společnosti.

Bělohradský dochází k závěru, že degeneraci politického systému nelze zabránit bez rozvoje občanské politické kultury, omezující růst subkultur legitimujících trh s privilegii.

Drulák píše ve zmiňované stati o některých tezích Hannah Arendtové, která si představovala, že vedle zavedených politických struktur v podobě stran by mohly přežívat v demokraciích i struktury „revoluční“, tedy jakási občanská fóra, která vnášejí do systému technologie moci moralizující prvky nepolitické politiky.

Vyjádřen takto, zní návod Arendtové podobně utopicky, jako třeba zavedení losování. Kdybychom ale mluvili spíše o postupném posilování občanské společnosti jako o jisté formě kontroly vůči politice, jeví se toto řešení mnohem reálněji.

Jde přitom o to vyhnout se pokušením volat z pozic občanské společnosti po výměnách politických elit či celých stran, popřípadě politiku přímo dělat.

Důležitější je nastavovat politice zrcadlo a využívat nejrůznějších nových komunikačních technologií k monitorování veřejných zakázek, v případě potřeby „nutit“ justici, aby zasáhla. A vytvářet také masivní veřejný tlak tam, kde politika a ekonomické zájmy zjevně srůstají v jeden korupční celek.

I toto je zjevně běh na dlouhou trať, ale žádný lepší žádný lék na své nejrůznější neduhy než silnou občanskou veřejnost demokracie nemá. Jde především o „drobnou demokratickou práci“. Opačný přístup, v podobě kampaní a výzev za okamžitou očistu politiky od všech zkorumpovaných, naopak povede spíše k tomu, před čím varuje Bělohradský: ohrožení i zbývajících struktur demokratické politiky ze strany populistů či nepřátel demokracie.

Revue Prostor 90/91