V intenzivní debatě, kterou vyvolal norský masakr, existuje jedna výrazná argumentační linie, kterou lze shrnout takto: hrůzný čin Anderse Breivika ve jménu boje s multikulturalismem by neměl zastřít, že multikulturalismus, opírající se o umělou politickou korektnost, selhal.

Alexandr Tomský, člen českých „Svobodných“, dokonce tvrdí, že skandinávská společnost je urážena kazateli agresivní ideologie multikulturalismu, jakým je kupříkladu primátor Osla, což prý vzbuzuje nenávist. Nelze se nezeptat, zda náhodou nebyl primátor Osla do své funkce zvolen demokratickou většinou, která jeho názory znala.

Multikulturalismus evropským společnostem, tedy ani těm skandinávským, nikdo nevnutil zvenčí. Je to produkt dlouhé liberálně-demokratické praxe. V současné zjitřené atmosféře se ale bohužel jen málokdo namáhá, aby ho vůbec definoval.

Jednou skupinou kritiků je tak multikulturalismus vágně chápán jako od základů nepodařený experiment se soužitím různých kultur, zejména v rámci „slabošských“ liberálních demokracií a jejich nadnárodních integračních procesů. Pokud bychom toto tvrzení přijali, můžeme se rychle ocitnout na zrádném poli volání po čistotě kultury (rasy, národa), jehož důsledky už známe z evropské historie, přičemž rádi „zapomínáme“, že většinu přistěhovalců Evropané přizvali jako levnou pracovní sílu.

Jinými je multikulturalismus kritizován jako jakási umělá ideologie, zaštiťující se nadřazeně absolutním dobrem, pod jejímž praporem prý „bezbřeze tolerantní“ evropské demokracie nenutí přistěhovalecké menšiny dodržovat „civilizační normy“ běžné na Západě, jakož i pravidla liberální demokracie, což vede k k vytváření těžko integrovatelných přistěhovaleckých komunit, často se řídích vlastními pravidly.

Pokud tomu tak je, je na místě politická i intelektuální debata, jak to změnit, což se koneckonců už děje--například v podobě zákazu nošení pokrývek hlavy na veřejnosti ve Francii a Belgii. Důležité ale je, aby byl spor nakonec rozhodnut, jak se v liberální demokracii sluší, politicky. Přitom by neměly být porušeny základní (ústavní) principy liberálně-demokratického pořádku, což mohou posoudit například ústavní soudy.

Třetí skupina kritiků, k níž patří i Breivik, vztahuje výše zmíněné argumenty převážně na islámské přistěhovalce a dodává, že jejich náboženství i kultura jim v podstatě znemožňuje jakoukoliv integraci do liberálně-demokratických společností, takže výše zmíněná debata nedává v jejich případě smysl.

Breivik by muslimy nejraději deportoval, Tomský zase tvrdí, že multikulturní politici útočí na „zdravý rozum“, když například odmítají před islámskými přistěhovalci zavřít hranice, protože by šlo podle nich o diskriminaci.

Tyto argumenty předpokládají, že celá jedna přistěhovalecká skupina je kvůli své kultuře a náboženství prostě neintegrovatelná, a tak by se s ní mělo také zacházet. Ti, kteří si to nemyslí, „útočí na zdravý rozum“. Jenže čí? Demokratů nebo extrémistů?

Ve světle výše řečeného se zdá, že na celé debatě o multikulturalismu je možná tím nejpodstatnějším naše schopnost zůstat na půdě liberálně-demokratického diskurzu . Podaří-li se to, možná i v Evropě najdeme imigrační model, který by fungoval alespoň tak dobře jako ten americký, kde ani navzdory 11. září 2001 nemají například s integrací muslimů takové problémy, jako má s přistěhovalectvím dodnes tak trochu „post-koloniální“ Evropa.

Právo, 30.7.2011