Podle dostupných zdrojů byl 28. září 1951 Ctiradem Mašínem podřezán po podání chloroformu svázaný příslušník SNB strážmistr Jaroslav Honzátko při přepadení stanice SNB za účelem získání zbraní. Bratři Mašínové obhajují tento čin, stejně jako další případy fyzické likvidace, s nimiž se pojí jejich jméno, „válkou“, kterou vyhlásili zločinnému komunistickému režimu.

Jenže i kdyby šlo skutečně o „válku", pak ve výše zmíněném případě porušili Úmluvu o zacházení s válečnými zajatci z roku 1929, podle níž by se jednalo o popravu bezbranného zajatce, tedy o válečný zločin. I kdybychom připustili, že „válka“ Mašínů byla spíše jakýmsi partizánským odbojem, v němž ne vždy platí stejná pravidla jako v oficiálně vyhlášených válkách, i tak spoustě lidí bude vrtat hlavou, proč bylo nutné podřezat omámeného a spoutaného člověka, jakkoliv mohl, coby policista, symbolicky reprezentovat režim, proti němuž Mašínové bojovali.

Je samozřejmě možné argumentovat, že komunistický režim se s nepřáteli také nijak nepáral, a ve svých politických procesech i koncentrácích se nějakými mezinárodními úmluvami nebo principy lidskosti nezdržoval, jenže se tak dostáváme na velmi tenký led diskusí o tom, zda je v boji s nelidským režimem přípustné použít jakékoliv prostředky. Ať chceme nebo ne, poprava člověka, který byl už přemožen a je s nenáviděným režimem spojitelný jen symbolicky, je těžko ospravedlnitelná.

Nemá asi smysl se pouštět znovu do polemiky, která rozděluje český národ: tedy, zda byli Mašínové vrazi, kteří své v podstatě zločinecké instinkty skryli za boj s komunismem, nebo zda byli skutečně odbojáři, kteří podle jedné skupiny obdivovatelů použili zcela přiměřené prostředky, a podle skupiny druhé to možná trochu „přepískli“.

Bohumil Doležal kupříkladu píše: „Zemřel Ctirad Mašín . Byl to statečný člověk. K činnosti skupiny bratří Mašínů mám kritické výhrady,…nemyslím si ovšem, že by bylo možno je obviňovat z vražd.“

Mnozí mohou zase mít výhrady k tomu, aby byl označován za „statečného“ někdo, kdo podřezal bezbranného člověka, jakkoliv ho mohl považovat za „nepřítele“. Zatímco v případě zabití účetního Josefa Rošického, kterého zastřelil Josef Mašín, bude záležet na tom, zda uvěříme tomu, že Rošický byl ozbrojen a Mašíny přímo ohrožoval, podřezání strážmistra Honzlátka se jeví, ať si to člověk přebere jakkoliv, jako zbytečná vražda.

Lze jen opakovat, co bylo zřejmé už v diskusi po loňském skonu člena skupiny bratří Mašínů Milana Paumera. Ukázala totiž, kolik opožděných odbojářů mezi námi žije.

Bohužel poměr mezi mizivým počtem těch, kteří jsou hrdiny, když to má smysl, a těmi, kdo jsou hrdiny, když už o nic nejde, je v českém národě konstantně velmi nepříznivě vychýlen ve prospěch oportunistů, což jaksi komplikuje naše vytrvalé „vypořádávání se s minulostí“. Tím, že tito lidé projektují své opožděné a v případě těch mladších jen „teoretické“, neboť situací netestované, „hrdinství“ do někoho, jako jsou Mašínové, dost často se takříkajíc „nemažou“ se svojí argumentací.

Hranice mezi vraždou na jedné straně a (možná nezbytným) zabitím nepřítele ve válce či odboji na straně druhé, je přitom přesně to, co bychom měli definovat, než začneme mluvit o Mašínech jako o odbojářích a udělovat jim vyznamenání.

ČRo 6, 16.8.2011