Eurovláda a ekonomická suverenita
Euroskpetici se hrozí: v Evropské unii prý snad už není nemožné nic, rozumějme žádná šílenost či nesmysl, poté, co se Francouzský prezident a německá kancléřka dohodli na vytvoření jakési společné ekonomické vlády pro země eurozóny. Tím prý ztratí členské země eurozóny ekonomickou suverenitu, protože taková „vláda“ bude nejspíš rozhodovat o společných daních, ale i o ekonomické a sociální politice.
Tímto krokem se prý změní eurozóna v centrálně řízenou přerozdělovací unii. Navíc je na dohled společný evropský dluhopis.
To, z čeho euroskeptiky polévá studený pot, musí ovšem vítat každý, kdo si přeje zachování Evropské unie. Chce se zvolat: konečně! A dodat: doufejme, že to je jen první krok, po němž přijde ještě výraznější integrace.
Nějaká forma společné ekonomické vlády totiž měla vzniknout už v okamžiku, kdy vznikala evropská měnová unie. Bylo přeci od počátku jasné, že společná monetární politika nemůže dlouhodobě existovat bez společné fiskální politiky.
Ve světle posledního vývoje pak bylo neudržitelné, aby sever EU, zejména Německo, dlouhodobě financoval dluhy jihu, ale přitom nemohl politicky de facto nic dělat pro to, aby se státy žijící na největší dluh začaly chovat odpovědněji. Pokud by k pravomocem „eurovlády“ patřila i koordinace hospodářských politik, včetně možných sankcí pro jednotlivé země za neodpovědnou finanční politiku, bylo by to jenom dobře.
Když už se euroskeptici nad novým návrhem pohoršují, měli by říci, že alternativou k další federalizaci je dnes už jen rozpad eurozóny, a potažmo i EU, se všemi možnými katastrofálními důsledky, které se v takovém vývoji ukrývají.
Ekonomická suverenita, kterou operují, je poněkud legrační pojem. Má snad nějakou skutečnou ekonomickou suverenitu v dnešní Evropě například Česká republika? Vždyť ve stejných denících, v nichž si můžeme přečíst pohoršené komentáře nad další federalizací EU, zároveň čteme, že ekonomický růst Česka, které se pyšní vlastní měnou, a do eurozóny nespěchá, je nyní vážně ohrožen vývojem v největších zemích eurozóny.
Analytička jednoho pravicového deníku poněkud zděšeně končí svůj komentář konstatováním, že v nastalé situaci se z našeho závazku přijmout euro stává závazek vzdát se ekonomické suverenity. Nedá se než ironicky namítnout, že se nemůžeme vzdát něčeho, co nemáme. Abychom takovou suverenitu alespoň částečně měli, k tomu nestačí vlastní měna, to bychom museli nejprve úplně přeorientovat naše exporty mimo EU.
Čeští politici, kteří lpí na „ekonomické suverenitě“ spočívající v tom, že máme sice „vlastní“ monetární a fiskální politiku, ale našemu hospodářství, zcela integrovanému do evropského, to není skoro nic platné, mají na svůj názor samozřejmě právo.
Rozumnější část politické scény by se měla urychleně zabývat tím, jak se do více integrované eurozóny plně zařadit, protože když tak neučiníme, je možné, že velmi brzy budeme z pomyslného vlaku na vedlejší koleji sledovat, jak se v rychlíku na té hlavní dělají rozhodnutí, která na nás mají přímý dopad, ale do kterých ze svého ostrova „suverenity“ nemáme co mluvit.
Právo, 19.8.2011
Zde je také odkaz na související text autora nazvaný "Bez Evropské unie?"
Tímto krokem se prý změní eurozóna v centrálně řízenou přerozdělovací unii. Navíc je na dohled společný evropský dluhopis.
To, z čeho euroskeptiky polévá studený pot, musí ovšem vítat každý, kdo si přeje zachování Evropské unie. Chce se zvolat: konečně! A dodat: doufejme, že to je jen první krok, po němž přijde ještě výraznější integrace.
Nějaká forma společné ekonomické vlády totiž měla vzniknout už v okamžiku, kdy vznikala evropská měnová unie. Bylo přeci od počátku jasné, že společná monetární politika nemůže dlouhodobě existovat bez společné fiskální politiky.
Ve světle posledního vývoje pak bylo neudržitelné, aby sever EU, zejména Německo, dlouhodobě financoval dluhy jihu, ale přitom nemohl politicky de facto nic dělat pro to, aby se státy žijící na největší dluh začaly chovat odpovědněji. Pokud by k pravomocem „eurovlády“ patřila i koordinace hospodářských politik, včetně možných sankcí pro jednotlivé země za neodpovědnou finanční politiku, bylo by to jenom dobře.
Když už se euroskeptici nad novým návrhem pohoršují, měli by říci, že alternativou k další federalizaci je dnes už jen rozpad eurozóny, a potažmo i EU, se všemi možnými katastrofálními důsledky, které se v takovém vývoji ukrývají.
Ekonomická suverenita, kterou operují, je poněkud legrační pojem. Má snad nějakou skutečnou ekonomickou suverenitu v dnešní Evropě například Česká republika? Vždyť ve stejných denících, v nichž si můžeme přečíst pohoršené komentáře nad další federalizací EU, zároveň čteme, že ekonomický růst Česka, které se pyšní vlastní měnou, a do eurozóny nespěchá, je nyní vážně ohrožen vývojem v největších zemích eurozóny.
Analytička jednoho pravicového deníku poněkud zděšeně končí svůj komentář konstatováním, že v nastalé situaci se z našeho závazku přijmout euro stává závazek vzdát se ekonomické suverenity. Nedá se než ironicky namítnout, že se nemůžeme vzdát něčeho, co nemáme. Abychom takovou suverenitu alespoň částečně měli, k tomu nestačí vlastní měna, to bychom museli nejprve úplně přeorientovat naše exporty mimo EU.
Čeští politici, kteří lpí na „ekonomické suverenitě“ spočívající v tom, že máme sice „vlastní“ monetární a fiskální politiku, ale našemu hospodářství, zcela integrovanému do evropského, to není skoro nic platné, mají na svůj názor samozřejmě právo.
Rozumnější část politické scény by se měla urychleně zabývat tím, jak se do více integrované eurozóny plně zařadit, protože když tak neučiníme, je možné, že velmi brzy budeme z pomyslného vlaku na vedlejší koleji sledovat, jak se v rychlíku na té hlavní dělají rozhodnutí, která na nás mají přímý dopad, ale do kterých ze svého ostrova „suverenity“ nemáme co mluvit.
Právo, 19.8.2011
Zde je také odkaz na související text autora nazvaný "Bez Evropské unie?"