Správně nastavený systém financování politických stran je bezpochyby jedním z nejdůležitějších nástrojů boje proti korupci a prorůstání politiky s byznysem. Zdraví liberální demokracie stojí a padá s tím, jak účinně jsou od sebe odděleny, a jak se zároveň navzájem kontrolují, nejen různé sféry moci ve státě, ale také na tom, jak jsou od sebe odděleny ekonomika a politika.

Špatně nastavený systém financování politických stran navíc podrývá férovou politickou soutěž, protože strany, které si dokáží zajistit finance „navíc“, mají kompetitivní výhodu.

Je zároveň třeba hned v úvodu připomenout, že ideální systém financování politických stran zatím nebyl vynalezen. Politici a strany dokáží najít skuliny v jakémkoliv systému. Existují ale určité obecné principy a mechanismy, které neprůhledné financování politických stran značně ztěžují.

Skupina evropských států bojujících proti korupci, známá pod zkratkou GRECO, například navrhla celou řadu opatření, které mohou situaci ve financování politických stran zlepšit, pokud je ten který stát bude ochoten aplikovat.

Pro Českou republiku skupina GRECO navrhla zpřístupnit lépe, než je tomu dosud, výroční finanční zprávy politických stran, nabídnout detailnější informace o nákladech na volební kampaně, a také zřídit nezávislý orgán, který by monitoroval financování politických stran, přičemž by měl možnost vyšetřovat a dávat sankce. Strany by také měly vykazovat dary od svých členů nebo nastavit pravidla pro oceňování darů a služeb. Jako velmi důležité vidí GRECO zavedení flexibilních sankcí, které by bylo možné ukládat nejenom stranám, kandidátům, ale i sponzorům.

Politické strany přicházejí i s vlastními návrhy, například na zavedení limitů na výdaje během volebních kampaní. To je samozřejmě jeden z možných nástrojů, ale může skutečně fungovat pouze v případě, že by existovala nezávislá instituce auditorské povahy, která by měla právo porovnávat nejenom deklarované příjmy a výdaje stran, ale také deklarované a skutečné výdaje na volební kampaně.

Kvalitně nastavený systém financování politických stran totiž může podchytit pouze příjmy, které oficiálně procházejí nějakou formou účetnictví. Co ale „černé fondy“, například v podobě financí a služeb poskytovaných soukromými ekonomickými subjekty jako protislužba za budoucí výhody v případě, že politická strana získá podíl na vládní moci?

Jinými slovy, nezávislý orgán, který by monitoroval financování politických stran, by musel mít možnost porovnávat důsledně deklarované výdaje s tím, co například volební kampaň té které strany stála. Musel by mít také možnost navrhovat tvrdé sankce za porušování pravidel, protože představa, že strany přistižené při podvádění nejlépe vytrestají voliči, se ukázala být iluzorní.

Z výše řečeného je zřejmé, že nastavit pravomoci takového nezávislého orgánu by nebylo snadné, protože by se snadno mohl stát nástrojem boje mezi politickými stranami, zejména pak boje mezi vládní koalicí a opozicí. Musel by tedy možná existovat i způsob, jak kontrolovat tohoto „kontrolora“ politických stran.

Jednou z často diskutovaných otázek je, zda je lepší, aby politické strany sháněly peníze primárně od soukromých dárců, anebo zda je lepší financování státem. V komparativním pohledu se zdá být zřejmé, že se by se kyvadlo nemělo příliš vychýlit ani jedním směrem.

Přílišná závislost stran na soukromých dárcích vcelku pochopitelně vede k tomu, že strany často takovým dárcům musejí něco slíbit. V některých zemích se snaží této hrozbě předcházet tím, že jsou nastaveny limity pro výši darů od jednotlivých dárců. Jenomže strany pak často hledají způsoby, jak velké dary od jednoho dárce různými způsoby „rozepisovat“ na množství menších, popřípadě je schovávají za členské příspěvky.

Přílišná závislost na státním financování je ovšem také problematická. Může například vést k prorůstání stran se státem, před čímž varuje i česká ústava, a což byl také důvod proč prezident Václav Havel dosáhl v roce 2000 u Ústavního soudu zrušení části zákona o financování politických stran, když soud uznal, že státní příspěvek jednoho milionu korun za každého poslance a senátora pro tu kterou stranu je příliš vysoký.

Může také výrazně omezit politickou soutěž, protože státní financování zvýhodňuje zavedené strany. Nové a mimoparlamentní strany totiž mohou výraznější podporu získat teprve, když uspějí ve volební soutěži.

Dobrý systém financování politických stran by také musel najít způsob, jak postihovat politickou reklamu, kterou ve prospěch politických stran organizují soukromé subjekty. V českém případě jde zejména o nejrůznější „nikomu nepatřící“ billboardy. Ty mohou být v případě, že se k nim nepřihlásí nějaká strana, samozřejmě jednoduše zakázány, zejména v době volebních kampaní, ale v éře internetu bude i tak těžké zamezit nákladným kampaním, které mohou soukromé subjekty organizovat pro konkrétní strany třeba na Facebooku. Je tedy zřejmé, že systém financování politických stran bude uspokojivě fungovat pouze v případě, že jakousi shodu na pravidlech najdou samotné politické strany.

Parlamentní magazín, listopad 2011