Ministr obrany Alexandr Vondra si není jist, zda ministerstvo vnitra splnilo zadání od vlády, aby připravilo návrh žaloby k Nejvyššímu správnímu soudu, na jejímž základě by mohla být zakázána Komunistická stran Čech a Moravy. Ministerstvo prý předložilo jen čtyři analýzy.

Je pozoruhodné, že celá řada pravicových politiků vlastně ani nepotřebuje nějaké analýzy, které mohou například ukázat, že žaloba je nesmyslná, protože současná KSČM, jakkoliv se z ní může mnoha lidem dělat nevolno, neporušuje demokratický pořádek země a lidská práva.

Když už je řeč o politických zadáních, selhává evidentně i lid. Pro většinu lidí je totiž úsilí o zákaz KSČM zástupný problém. Možná si uvědomují lépe než politickou účelovostí pohánění politici, že nebezpečí pro dnešní demokracii jsou jiného druhu než KSČM.

Kdyby ta ve svém názvu nahradila slovo „komunistická“ nějakým jiným, byla by k nerozeznání od protestních a populistických stran, kterými se to dnes v Evropě jen hemží, a které nikoho ani nenapadne zakazovat.

Skutečná nebezpečí pro naši demokracii jsou dvojího druhu. Za prvé jsou to některá hnutí a strany, které by ani nenapadlo si pohrávat se slovem „komunistická“, ale které zcela cynicky využívají nacionalismus, xenofobii nebo rasismus k prosazování cílů, jež směřují k nějakému druhu netolerantního autoritářství.

Druhým velkým nebezpečím pro demokracii u nás je, že tato vláda vůbec nevypadá na to, že by se snažila vytvořit prostor pro orgány činné v trestním řízení. A to nikoliv v podobě nějaké nepřípustné přímé interference, ale v podobě silně projeveného zájmu a přijímaných zákonů tak, aby se skutečně vyšetřovaly a trestaly korupční kauzy, v nichž jsou nějak zapleteny „velké ryby“.

Ba se dokonce zdá, že zadání je přesně opačné: nic nevyšetřit, vše zametat pod koberec. To je v atmosféře škrtů a reforem, které se silně dotknou většiny lidí, situace pro demokracii dosti sebevražedná.

Pokračující znásilňování spravedlnosti ve prospěch sil mafiánského kapitalismu totiž už teď, a nejen u nás, přivádí k životu síly, které mohou být při svém odporu k politice, tak jak ji „demokratické“ politické strany v současnosti provozují, snadno zneužitelné. Jsou to většinou mladí lidé, silně kritičtí k systému stranické demokracie, který vidí jako zkorumpovaný.

Velké společensko-politické zvraty, včetně těch, které zrušily demokratické pořádky (o což se prý podle pravice snaží současná KSČM) vždy měli na svědomí „rozhořčení“ z řad mladé generace, jakkoliv jim ideovou munici mohli dodávat starší ideologové. Ve srovnání s nimi je KSČM v podstatě krotká a čitelná parlamentní strana, jejíž členstvo sestává převážně z důchodců.

Pokud chce česká vláda chránit demokratické pořádky, měla by si rychle uvědomit, odkud plynou skutečná nebezpečí. Měla by tudíž nejen vystupovat mnohem razantněji proti pravicovému extremismu, tak jak to činila vláda Jana Fischera, ale měla by také zvážit, zda její sociálně necitlivá politika pod praporem údajné modernizace státu a jeho financí, neprobouzí i u nás k životu síly, jako jsou „rozhořčení“, které dnes vidíme v Americe i západní Evropě, a jejichž hnutí se docela snadno může při pokračující krizi vymknout jakékoliv demokratické kontrole.

Rozšířený text článku publikovaného v Právu, 22.11.2011