Evropa se nachází v jednom s nejdramatičtějších okamžiků ve své poválečné historii, ale české politické elity tento vývoj, jak se zdá, nevzrušuje. Stojaté vody sice rozčeřil nedávno ministr financí Miroslav Kalousek apokalyptickým varováním, že pokud padne euro, čeká nás boj o přežití, ale jaké myšlenky nabízí Česko Evropě, aby se tak nestalo, jsme se nedozvěděli. Evidentně proto, že žádné.

Prezident Václav Klaus má pro toto české názorové „nic“ vysvětlení. Evropě prý vládnou Sarkozy a Merkelová, a nikdo se nás na názory neptá. Na místě je otázka „proč?“.

Odpověď je nasnadě. Není tomu tak proto, jak naznačuje prezident, že věci mají tak jako tak v rukou Francie a Německo, a malé státy jim do toho údajně nemají co mluvit, ale z větší části proto, že jasná česká politika ve vztahu k Evropské unii prostě neexistuje.

Naše země má dokonce dva státní tajemníky pro EU—jednoho spíše proevpropského na ministerstvu zahraničí a jednoho ne tak proevpropského na úřadu vlády. Co si o tom má zbytek Evropy myslet? Koho se mají v Praze ptát na oficiální názor?

Ani české stranické špičky do diskuse o budoucnosti Evropy svými vlastními podněty nebo stanovisky nepřispívají. Přenechávají tak volné pole prezidentovi, jehož eurofóbie pro žádnou konstruktivní diskusi platformou není.

Že se do diskuse mohou účinně zapojit všechny členské země EU, přitom předvedl nedávno ministr zahraničí Polska Radoslaw Sikorski ve svém naprosto zásadním projevu v Berlíně. A nešlo jen o to, že se podle Sikorského má Německo ujmout své vůdčí role v EU, jak se jeho projev zjednodušeně interpretuje; šlo i o vyjádření jasného stanoviska, že záchrana eura, potažmo EU, je zcela zásadní věc.

V Česku nás sice ministr financí ohromí katastrofickým scénářem, ale jaké, nebo zda vůbec nějaké podněty je česká vláda schopna nabídnout zbytku EU, popřípadě démonizovanému tandemu Sarkozy-Merkelová, nevíme.

Víme pouze, že největší vládní strana si už preventivně odhlasovala na svém nedávném sjezdu obstrukční postoj k případným změnám Lisabonské smlouvy, a že její europoslanci si nemyslí, že případná dvourychlostní EU--s Českem na vedlejší koleji--by byla nějaká tragédie.

Samozřejmě že by to tragédie byla! Z hlediska jakési národní mentální hygieny je pak nejtragičtější to, že, zjevně nepoučeni historií, čeští politici v událostech, které mohou skončit až rozpadem EU, vůbec aktivně nevystupují.

Lze jen doufat, že se v budoucnosti nebude psát další typicky český ublíženecký výklad historie o tom, jak kdosi zase jednou rozhodoval o nás bez nás. Byla by to tentokrát jen naše vlastní vina.

Právo, 7.12.2011