Intelektuálové a jejich „novácký“ národ

26. 01. 2012 | 07:05
Přečteno 9712 krát
Šéfredaktor deníku Blesk Pavel Šafr se nedávno v textu hodnotícím odkaz Václava Havla zostra pustil jak do Havla, tak do disidentské komunity před rokem 1989, tak do současných českých intelektuálů.

Ponechme stranou jeho hodnocení Havla, protože to naštěstí bude teď, po jeho smrti, už spíše úkolem historiků než novinářů. Emoce, které se zvedly po Havlově smrti, způsobily, že Havel přeskočil takříkajíc z říše každodenního provozu a politiky, kde z něho žil i bulvár, přímo do říše mytologie. Celá řada hodnocení jeho odkazu i osobnosti se nesla v tomto duchu.

Bude na historicích, aby Havla, bude-li to možné, tak říkajíc vrátili z poněkud kýčovité mytologie do historie. Tedy aby se začaly psát historické práce a konat konference, které se na jeho odkaz podívají střízlivě a kriticky.

Jednostranná odsouzení Havla, která nabídl Šafr a o pár dní před ním Milan Knížák, nemají bohužel s takovým přístupem nic společného. Jsou součástí výše zmíněné mytologizace, jen s opačným znaménkem. Jsou tedy jakousi snahou o vytvoření kýčovitého anti-mýtu.

Šafr se ovšem ve svém textu také kriticky opřel do disidentské komunity a většiny dnešní intelektuální komunity, kterou označuje za Havlovy „sirotky“. Tvrdí mimo jiné, že po revoluci v roce 1989 existoval „ohromný potenciál“ na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového demokratického režimu.“ To se prý nepovedlo, protože chartisté tuto příležitost propásli kvůli své „ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi“.

Havel v tom prý hrál zásadní roli, protože údajně odsunul všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v existenciálním smyslu nežijí vpravdě. Příkladem budiž jeho esej Moc bezmocných, v níž se zelinář účastní života ve lži, protože vystavuje ve výloze heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“

Česká nekomunistická opozice prý byla věží ze slonoviny, která ční nad mořem morálního hnoje, jímž není nic jiného než masa obyčejných lidí. Neuvědomovala si, že její výlučnost má tragický rozměr, přičemž ji chápala velmi výlučně jako pozitivní výlučnost od „těch blbců“.

To vše má podle Šafra důsledky ještě dnes. Sečtělá a idealisticky orientovaná inteligence nevstupuje do politiky, protože nemůže. Není totiž prý schopna se dorozumět se svým národem, jakožto národem „nováků“. Skutečným problémem Česka ovšem není prý konzumně orientovaná „novácká“ veřejnost, nýbrž málo inteligentní inteligence, která neprodukuje politickou elitu a tvoří jen velmi málo intelektuálních výkonů, jež přesahují periferní situaci země.

Nutno říci, že pokud bychom náhodou počítali šéfredaktora Blesku k české „inteligenci“, pak by byl jeho text bohužel přesným dokladem ubohých intelektuálních výkonů, které nemohou přesáhnout periférii. Šafr se totiž nenamáhá nic dokazovat, či se alespoň pokusit nahlédnout věci z druhé strany, jak by možná učinil pochybující intelektuál. Má ve všem obdivuhodně jasno.

Zároveň zní vášnivá obhajoba „novácké veřejnosti“ z pera šéfredaktora největšího bulvárního deníku, který je už ze své podstaty hlasem „novácké“ veřejnosti, dosti účelově a podbízivě.

Vraťme se ale k hlavní tezí Šafrova textu, totiž jeho tvrzení o pocitu nadřazenosti chartistů nad zbytkem společnosti. Eva Kantůrková, která byla signatářkou Charty 77, ohodnotila toto tvrzení jako „zlý blaf“.

Dodala: „Já jsem žila mezi obyčejnými lidmi, kteří se projevovali tak či onak. To, že se v Chartě sešli lidé určitého typu, řekněme spíše lidé nějak aktivní, činní, angažovaní, kterým o něco veřejného šlo, je přece přirozené, jinak by nevznikla. A že by se tam sešli z pocitu nadřazenosti, to přece úplný nesmysl.“

Přesně tak. Mohli existovat samozřejmě i lidé, kteří se nechávali perzekuovat totalitním režimem proto, že se považovali za nadřazené. Mnohem pravděpodobněji to ale většina dělala proto, že byli okolnostmi nebo osobnostně nastaveni tak, že jim odpor vůči nespravedlivému režimu připadal logický, nutný nebo morálně oprávněný. Byli to lidé, kteří se srážky s brutálním režimem jistě báli úplně stejně jako všichni ostatní, ale prostě měli dostatek odvahy nebo důvodů překonat svůj strach.

Pokud bychom se shodli na tom, že mít takovou odvahu, je znakem určité výjimečnosti, pak takoví lidé v jistém slova smyslu „nadřazení“ byli. Jenže by se i přesto těžko hledalo vyjádření nějakého bývalého disidenta, v němž odsuzoval ty ostatní, kteří se k odporu nepřipojili, za zbabělost, nebo jim dával najevo svoji morální „nadřazenost“.

Zato by se našlo nemálo vyjádření nejenom oficiální propagandy ale i „obyčejných“ lidí, kteří odsuzovali disidenty zato, že zbytečně čeří vodu, iritují režim, atd. Ve většinové společnosti bylo nemálo lidí, kteří se stavěli k disidentské komunitě z pozic nadřazenosti: disidenti byli pro ně nerealističtí snílkové, kteří „nechápou poměry“.

Václav Klaus, který k mlčící většině patřil, pěkně vysvětlil v textu ke 14. výročí sametové revoluce, že k pádu komunismu nepřispívali elitářští disidenti, ale „masa mlčících občanů“, která prý režim podemílala svoji pasivitou.

Tvrdí-li proto Šafr, že česká nekomunistická opozice byla věží ze slonoviny, je nutné zvážit i tuto druhou stranu mince. Není možné, že to nebylo kvůli pocitům výlučnosti v hlavách disidentů, ale prostě kvůli tomu, že do „věže ze slonoviny“ zahnala těch pár set odvážných pasivita většiny, v níž mnoho lidí věřilo, že režim sabotuje pasivitou účinněji než nějaký Havel, který se nechává bůhvíproč zavírat do vězení?

Proč nebyla věží ze slonoviny například polská opozice? Prostě proto, že v opozici bylo několik miliónů lidí, kteří evidentně nevyznávali onen druh pasivního „odporu“ vůči režimu, který se u nás tolik líbil Václavu Klausovi.

Když Havel použil příkladu zelináře, který chce mít pokoj od režimu a tak si dá do výlohy komunistický slogan, nebyl to odsudek většinové společnosti, ale pouze analýza mechanismu kolektivní lži. Havel mluvil v této souvislosti o „posttotalitním“ systému, který je na takové lži založen. A poukazoval na to, že všichni tito „bezmocní“ jsou de facto mocnější než prolhaný režim, který by se zhroutil jako domeček z karet, kdyby lidé začali říkat pravdu.

Nesmyslná je i Šafrova teze o intelektuálech a politice v dnešním kontextu. V které zemi proboha vstupují skuteční intelektuálové do politiky? A v které zemi se intelektuální pozice neformují jako střet s většinovými názory, rituály a klišé?

A co znamená fráze, že čeští intelektuálové se nejsou schopni dorozumět se svým národem „nováků“, ba na něj kašlou? Na jakých přesně hodnotách a východiscích by se měli intelektuálové dorozumívat se „svým národem“, aby nebyli šéfredaktorem Blesku ocejchováni jako výlučná kasta?

Na závěr není možno nechat bez reakce Šafrovo tvrzení, že po revoluci v roce 1989 existoval „ohromný potenciál“ na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového demokratického režimu“, což se prý nepovedlo, protože chartisté tuto příležitost propásli kvůli své „ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi“, a navíc sám Havel údajně odsunul všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v existenciálním smyslu nežili vpravdě.

To je samozřejmě nesmysl. Byl to Havel, který během sametové revoluce nepodlehl pocitům výlučnosti a nadřazenosti, a i proto se nepokoušel o radikální odvetu vůči komunistům, nebo o jakési kádrování naruby, které by zaručilo, že všechna důležitá místa ve státě by byla obsazena bývalými disidenty.

Sjednocení na elementárních zásadách nového demokratického režimu, které by podle Šafra vytvořilo po roce 1989 soudržnější společnost, se nepodařilo dosáhnout částečně proto, že o takových zásadách neměl nikdo pevné představy—ani režimem a většinovou společností izolovaní disidenti, ani „pasivní“ společenská většina.

Ale především se jednoty nepodařilo dosáhnout proto, že se politiky záhy zmocnili technologové moci a vypjatí ideologové z oné dříve mlčící většiny, kteří se legitimovali opožděným antikomunismem. Výsledkem instrumentálního ideologizování a zploštělého antikomunismu opožděných bojovníků s ním pak byla zbytečná polarizace společnosti. S tou ovšem tolerantní bývalí disidenti a intelektuálové velmi málo společného.

Deník Referendum, 25.1.2012


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy