Premiér Petr Nečas ujišťuje, že situaci kolem českého odmítnutí smlouvy, na jejímž základě má vniknout evropská rozpočtová unie, není potřeba vnímat jako „fatální okamžik“.

Premiér se mýlí. Dění okolo smlouvy je fatálním okamžikem, a to hned na několika úrovních.

Tou první je budoucnost České republiky v rámci Evropy. Nejde přitom o technické a „účetnické“ aspekty celé záležitosti. Jde o symboliku, která se s českým chováním pojí.

Jelikož by České republice v podstatě nevyplývaly z této smlouvy žádné povinnosti až do okamžiku, než by se případně připojila k eurozóně, je Nečasovo odmítnutí aktem čirého kazisvětství. Neukazuje jen náš tragický nedostatek solidarity s ostatními zeměmi EU, ale je v něm přímo zakódována jakási podivná snaha evropskému projektu škodit.

V „lepším“ případě je v něm zakódován pocit, který se s českou politikou táhne už od dob premiérství Václava Klause: víme vše lépe než zbytek Evropy. Co na tom, že smlouvu podpořilo 25 zemí, z nichž mnohé mají mnohem delší zkušenost s demokracií než naše země. Podle Nečase je smlouva prostě špatná. Basta.

Dalším tragickým aspektem českého postoje je způsob, jakým Češi v Evropě vystupují. Ač Nečas tvrdí, že má k odmítnutí věcné důvody, na summitu i před ním působil veskrze trapně a nečitelně, když mluvil o ratifikačních potížích doma, nebo zmiňoval negativní postoj Klause.

Je to už podruhé za sebou, kdy se v očích ostatních evropských politiků český premiér zcela znemožnil. V prosinci jel na summit s tím, že nemá mandát o ničem rozhodovat. Nyní se pro změnu vymlouval na jakési ústavní finesy doma.

To, jak se Česko nakonec k této smlouvě postaví, je „fatální“ už proto, že na dlouhé roky předurčí naše postavení v Evropě. Definitivním odmítnutím smlouvy, která nás v tomto okamžiku k ničemu nezavazuje, bychom vyslali signál, že s EU nechceme mít společného více, než je nezbytně nutné.

Taková v podstatě nepřátelská gesta země, které v EU nikdo neubližuje, se nezapomínají. Když k Nečasovu odmítnutí přidáme Klausovy obstrukce při schvalování Lisabonské smlouvy, završené jeho nesmyslným požadavkem na českou výjimku z Lisabonu, či český vládní karambol během předsednictví EU, je dost pravděpodobné, že si toto pravidelné české okopávání kotníků a politické neumětelství nenechají ostatní, zejména velké země EU dlouho líbit.

S fatálním okamžikem máme co do činění i na domácí scéně. Tato krize donutí české politické strany, aby zaujaly jasná stanoviska. Vláda se pravděpodobně řítí do doposud nejtěžší krize.

TOP 09 totiž jen těžko bude hledat důvody, které by setrvání v takovéto vládě ospravedlnily v očích proevropských voličů. To, jaké rozuzlení tohoto karambolu Karel Schwarzenberg a jeho strana nakonec zvolí, předurčí na dlouhá léta, jak bude TOP 09 vnímána. Buď jako pouhé béčko ODS, které se nechá nakonec přesvědčit, že existují důležitější důvody pro setrvání ve vládě, než je věc tak zásadní, jako je naše evropská budoucnost, nebo jako suverénní proevpropská sílá, která má v našich (v tomto případě historických) prioritách jasno.

Pokud TOP 09 tuto bitvu o budoucnost naší země „zabalí“ s tím, že vláda má koneckonců prý důležitější domácí priority, bude to v podstatě její konec. Nač mít dvě ODS—jednu euroskpetickou a druhou sice údajně proevpropskou, ale ochotnou skutečný boj o Evropu z taktických důvodů podle potřeby vzdát?

V sázce je také čest Karla Schwarzenberga, na níž si tento politik zakládá už z důvodů tak říkajíc „rodových“. Tu si poněkud pošramotil svým lavírováním okolo Jiřího Čunka v minulé vládě, či nerozhodným boucháním do stolu v případě sporu o Ladislava Bátoru na ministerstvu školství. Historie nabízí Schwarzenbergovi nyní možnost, aby se do ní zapsal jasně. Rozhodně tak, jak by si to přáli jeho významní předci, kteří byli všichni bytostní Evropané.

Právo, 4.2.2012