S úřadem prezidenta se v české společnosti pojí jakási monarchická aura. Jelikož se ale prezidentem člověk nestane tak, že by funkci zdědil, má volba prezidenta u nás veškeré znaky výběru jeho veličenstva.

Prezident pak sídlí, jak se sluší, na Hradě, odkud shlíží na podhradí, kde se ve Strakově akademii krčí i úřad vlády. Není divu, že většina občanů, často neznalých Ústavy, už z této topografické symboliky usuzuje, že prezident je nadřízeným premiéra, ač je ve skutečnosti hlavou exekutivy premiér.

Česká demokracie se zdá být v tomto ohledu značně nedospělá. Nad politiky, kteří zajišťují běžný provoz státu ve vládě i v parlamentu, a jsou tudíž značně neoblíbení, se vznáší, jako na nebesích, ještě někdo další. V Rusku by řekli „báťuška“.

Tento „báťuška“ nemusí být nutně morálně bezúhonný, může například zahýbat své ženě, ale musí být v každém případě schopen „reprezentovat“, k čemuž patří jakési zdání „světovosti“. A musí být schopen pronášet „moudra“ globálních rozměrů.

Jelikož prezident má být v české kotlině něco jako anděl, který sestoupil z nebes, aby nám dočasně vládnul, bude nyní, kdy bude volen přímo, podroben před svým nástupem do úřadu mediální a politické palbě, která učiní ze sládkovských výpadů při parlamentní volbě Václava Havla, jen drobnou neslušnost.

Před několika dny jsem napsal, že nejlepším prezidentem by byla „šedá myš“. Měl jsem tím na mysli politika, který může být klidně silnou osobností se silnými názory, ale nebude promítat takové postoje do výkonu své funkce, protože rozumí tomu, že mu to ústavně nepřísluší, neboť prezident je především vlastně nejvyšší úředník v zemi, které politicky vládne vláda.

Soudě z reakcí, jimiž přetéká moje emailová schránka, dotknul jsem se necitlivě představ o prezidentovi, který coby správný báťuška ví nejen všechno nejlépe, a nesedí přímo v Bílém domě jen proto, že je z malé země, ale také to v pravý čas „natře“ jménem svého „lidu“ vládě, parlamentním politikům, Evropské unii nebo globálním oteplovačům.

Ještě horším nápadem bylo uvést jako prototyp takového prezidenta-úředníka expremiéra Jana Fischera. Mohu se nyní pyšnit soukromou sbírkou těch nejhorších možných obvinění na jeho adresu, v níž tím nejmenším je pohoršení nad jeho členstvím v komunistické straně, které nikomu nevadilo, když tahal politikům trn z paty po pádu vlády během českého předsednictví Evropské unie.

I někteří respektovaní přátelé se při zmínce toho či onoho kandidáta už nyní, rok před volbou, proměňují v rozhořčené majitele zaručených informací o tom, proč ten či onen v žádném případě nemůže být prezidentem.

Dá se předpokládat, že až se spustí oficiální kampaň, zaplaví veřejný prostor vlna nejpodlejších obvinění a odsudků na adresu všech kandidátů. S kádrováním máme bohaté zkušenosti, a když se kádruje příští hlava státu, která má být, jak všichni víme, dokonalá, bude kádrovací puzení nesnesitelné.

Bude se propírat všechno od rodinného původu, přes členství v pionýru, až po „zaručené“ zprávy o spojení s největšími korupčními kauzami minulosti. Vůbec se nelze divit paní Rychetské, která kandidaturu svému muži rezolutně zakázala.

Právo, 18.2.2012