Cestou na summit
Před summitem Evropské unie v Bruselu, svolaném k podpisu paktu o fiskální odpovědnosti, si premiér Petr Nečas nechal od vlády konečně vystavit „mandát“. Na předchozích dvou summitech totiž argumentoval, že nemůže o ničem rozhodnout a nic podepsat, protože mandát nemá.
Reputaci jsme si ale v Bruselu ani tentokrát nenapravili, protože Nečasův mandát působil stejně matoucím dojmem jako předchozí „nemandát“. Nespočíval totiž ve věcných důvodech, ale podstatě v tom, že jelikož vládní koalice nebyla schopná kvůli neshodám vybavit premiéra mandátem k podpisu, přijel vybaven mandátem k „nepodpisu“.
S tímto „mandátem“, hodným národa Josefa Švejka, odjel pak premiér před summitem do Londýna, aby sladil noty s britským premiérem Davidem Cameronem. Ten novou evropskou dohodu též odmítnul podepsat, ale učinil tak z důvodů tradičně britských, nikoliv tradičně švejkovských.
Oba premiéři přijeli na summit společně vlakem z Londýna, což je z hlediska EU dnes taková spíše vedlejší kolej. Je docela symbolické, že po téhle vedlejší koleji jela s Británií právě Česká republika.
S odbočováním na vedlejší koleje historického vývoje máme totiž bohaté zkušenosti. Tentokrát neuplynulo ani čtvrt století od návratu z kolejí sovětského impéria a už česká politika, trpící poněkud zbytnělými představami o našem místě v Evropě a ve světě, opět neomylně přehodila výhybku špatným směrem.
Na fotografiích pořízených na cestě českého a britského premiéra na summit si oba muži hledí pevnými pohledy z oka do oka. Leckdo by mohl podlehnut dojmu, že proti sobě sedí dva rovnocenní spojenci.
Zdání ale klame. Na fotografiích je premiér mocné ostrovní země a jeho přičinlivý pomocník. Británie má tradičně problémy s kontinentem, a pro své cíle si obvykle dočasně najde na kontinentu nějakého partnera. Cynik by řekl „užitečného idiota“.
Ten samozřejmě vůbec netuší, že až Britové změní stanovisko, stačí jim, coby velké a bohaté zemi, zmáčknout pomyslné tlačítko „reset“, a z vedlejší koleje Brusel-Londýn bude rázem zase hlavní. Jejich malý a relativně chudý partner má naopak skvělé šance skončit zase jednou na koleji slepé, protože jeho hlavní kolej vede přes Berlín.
S trochou fantazie si lze představit rozhovor, který se mezi oběma muži ve vlaku cestou na summit odehrál. Cameron: „Jsme vděčni za vaši podporu, Slovinsko bylo vždy dobrým spojencem“. Nečas: „Pane premiére, naše země se ale jmenuje Česko…“. Cameron: „No ano, ovšem Československo…“
Obrací se s otázkou v očích ke svému tajemníkovi. Tajemník: „Pane premiére, jak řekl už lord Chamberlain, když přijel z Mnichova, to je ta daleká země, o které nic nevíme“.
Právo, 3.3.2012
Reputaci jsme si ale v Bruselu ani tentokrát nenapravili, protože Nečasův mandát působil stejně matoucím dojmem jako předchozí „nemandát“. Nespočíval totiž ve věcných důvodech, ale podstatě v tom, že jelikož vládní koalice nebyla schopná kvůli neshodám vybavit premiéra mandátem k podpisu, přijel vybaven mandátem k „nepodpisu“.
S tímto „mandátem“, hodným národa Josefa Švejka, odjel pak premiér před summitem do Londýna, aby sladil noty s britským premiérem Davidem Cameronem. Ten novou evropskou dohodu též odmítnul podepsat, ale učinil tak z důvodů tradičně britských, nikoliv tradičně švejkovských.
Oba premiéři přijeli na summit společně vlakem z Londýna, což je z hlediska EU dnes taková spíše vedlejší kolej. Je docela symbolické, že po téhle vedlejší koleji jela s Británií právě Česká republika.
S odbočováním na vedlejší koleje historického vývoje máme totiž bohaté zkušenosti. Tentokrát neuplynulo ani čtvrt století od návratu z kolejí sovětského impéria a už česká politika, trpící poněkud zbytnělými představami o našem místě v Evropě a ve světě, opět neomylně přehodila výhybku špatným směrem.
Na fotografiích pořízených na cestě českého a britského premiéra na summit si oba muži hledí pevnými pohledy z oka do oka. Leckdo by mohl podlehnut dojmu, že proti sobě sedí dva rovnocenní spojenci.
Zdání ale klame. Na fotografiích je premiér mocné ostrovní země a jeho přičinlivý pomocník. Británie má tradičně problémy s kontinentem, a pro své cíle si obvykle dočasně najde na kontinentu nějakého partnera. Cynik by řekl „užitečného idiota“.
Ten samozřejmě vůbec netuší, že až Britové změní stanovisko, stačí jim, coby velké a bohaté zemi, zmáčknout pomyslné tlačítko „reset“, a z vedlejší koleje Brusel-Londýn bude rázem zase hlavní. Jejich malý a relativně chudý partner má naopak skvělé šance skončit zase jednou na koleji slepé, protože jeho hlavní kolej vede přes Berlín.
S trochou fantazie si lze představit rozhovor, který se mezi oběma muži ve vlaku cestou na summit odehrál. Cameron: „Jsme vděčni za vaši podporu, Slovinsko bylo vždy dobrým spojencem“. Nečas: „Pane premiére, naše země se ale jmenuje Česko…“. Cameron: „No ano, ovšem Československo…“
Obrací se s otázkou v očích ke svému tajemníkovi. Tajemník: „Pane premiére, jak řekl už lord Chamberlain, když přijel z Mnichova, to je ta daleká země, o které nic nevíme“.
Právo, 3.3.2012