V reakci na výsledky slovenských voleb nelze obejít v zájmu objektivity komentář, který jsem napsal v reakci na výsledky parlamentních voleb v Maďarsku v roce 2010 (Právo, 27.4.2010). Ten varoval, že tak přesvědčivé vítězství jedné strany nepřinese Maďarsku nic dobrého, stejně jako by nepřineslo jinde v postkomunistickém světě.

Mladé demokracie v našem regionu jsou ještě stále „demokracie bez demokratů“. Demokracie se ustavila, i s pomocí Evropské unie a dalších mezinárodních organizací, poměrně rychle coby institucionální systém, jenže vytvoření demokracie coby kultury, tedy jako stavu společenské i individuální mysli, je běh na dlouhou trať, takže demokratické kultury v našem regionu se zatím zoufale nedostává.

I proto jsem v komentáři argumentoval, že Fidesz svoji absolutní moc využije nikoliv k ekonomické a politické modernizaci země, ale zejména k masivnímu útoku na nezávislost institucí, které jsou základem modernách liberálních demokracií: veřejnou správu, média, centrální banku, justici. Neodolatelné bude pokušení změnit ústavu i volební zákon tak, aby v budoucnosti bylo těžší vystřídat Fidesz u moci.

Jelikož se tento temný scénář z větší části naplnil, nelze zcela ignorovat obavy komentátorů, kteří nyní varují před podobným scénářem na Slovensku, kde Směr Roberta Fica získal téměř ústavní většinu. Vláda jedné strany prostě vyžaduje určitou politickou kulturu, jakou je třeba ta britská.

Pokud se takové kultury nedostává, může být vláda jedné strany, jména v prostředí roztříštěné opozice, zhoubná nejen na celostátní úrovni. Stačí vzpomenout vládu občanských demokratů v Praze v letech 2006-2010.

Přesto v případě Slovenska existují důvody věřit, že volby nepovedou k „ficoizaci“ Slovenska, podobné „orbánizaci“ Maďarska. Tím hlavním je skutečnost, že na Slovensku už během pozdní fáze vlády Vladimíra Mečiara došlo k impozantnímu vzedmutí občanské společnosti, která zůstává dodnes relativně silná, což koneckonců ukázala v kauze Gorila i před těmito volbami.

Václav Havel říkával, že každá postkomunistická země potřebuje dvě „revoluce“—nejprve proti komunismu, později proti „postkomunismu“. Slovensko si prošlo oběma--jak tou sametovou, tak tou proti mečiarismu--a z tohoto hlediska je zemí, dalo by se říci „ politicky modernější“ a liberálnější než Maďarsko.

Důležitý je i rozdíl mezi hrozbami souvisejícími s většinovou vládou národně-konzervativní strany a strany sociálně demokratického typu.

Zatímco pravicoví populisti sní o „změně režimu“ od „dekadentního“ liberalismu, kam řadí i levici, směrem k nacionalizaci politiky, včetně vzývání národní jednoty a údajné národní velikosti v minulosti, nekomunistické levicové strany, jakkoliv populistické, mají v případě velké moci spíše tendence experimentovat s drahými sociálními projekty, což je politika, která se nepojí automaticky s „anti-demokratismem“, který vidíme u populistické pravice.

Fico se navíc ukázal během své minulé vlády spíše jako pragmatik. Kromě střetů s médii, neukázal výrazné autoritářské tendence. Jeho vláda dovedla Slovensko k přijetí eura, nepouštěla se do neodpovědných experimentů, a nežila si „nad poměry“.

Jasná proevpropská orientace Slovensku významně pomohla. Jakkoliv pokušení zneužívat absolutní většinu bude silné, přeci jen, zdá se, Slovensku maďarská cesta automaticky nehrozí.

Právo, 12.3.2012