Zatčení „velké ryby“, bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha, pro podezření z korupce má mít podle mnohých jakýsi výchovný a katarzní efekt. V zemi prolezlé korupcí, za kterou není téměř nikdo trestán, je kauza Rath chápána jako možný bod obratu. A to i navzdory skutečnosti, že v zemi, kde většina korupčních kauz i podezření z nedávné minulosti měla co do činění především s politiky vládního tábora, dopaden byl, poněkud překvapivě, vládním táborem nejvíce nenáviděný politik opoziční.

Sama tato skutečnost ponouká část veřejnosti ke konspiračním teoriím, že jde o především o politický útok, které se ve své řeči před Poslaneckou sněmovnou snažil přiživit i poslanec Rath. Ty, kdo už mají jasno v tom, že kauza Rath je právě jen takovéto spiknutí „mocných“ proti nepohodlnému opozičnímu politikovi, nemá smysl přesvědčovat, že nejde jen o pokračování „špinavé“ politiky jinými prostředky.

Větší část veřejnosti ale černobílé konspirační teorie odmítá, jakkoliv mnozí se možná v duchu podivují nad tím, že právě k dopadení Ratha bylo vynaloženo úsilí nesrovnatelné se snahami usvědčit z korupce někoho z vládního tábora. Ale budiž, řekne si většina lidí, dopaden byl právě Rath, dejme průchod spravedlnosti.

Potíž je v tom, že chápání spravedlnosti má svoji obsahovou i jevovou stránku. O té obsahové rozhodne soud. Ta jevová souvisí s rozsáhlou symbolikou, s jejíž pomocí se zapisuje ta která kauza do povědomí lidí.

A právě v tomto bodě máme problém. Výkonu spravedlnosti se totiž nejlépe daří v podmínkách jisté přiměřené civilnosti, neokázalosti. Lekce novým demokraciím by mohlo v tomto směru nabízet například Norsko, které soudí masového vraha.

V kauze Rath ovšem vládne kýčovitá nepřiměřenost, která má značný potenciál vnést pochybnosti i do mysli těch, kdo zatím chtějí věřit, že jde o výkon spravedlnosti. Už od okamžiku poslancova zatčení jsme svědky policejní bombastičnosti, okázalé manifestace státní moci i snah zneužít kauzy k nesouvisejícím politickým účelům.

Jelikož státní aparát, který si vůči Rathovi takto počíná, je v nejvyšším patře reprezentován současnou vládou, mnoho lidí, kteří si přejí, ať je v kauze Rath učiněno zadost spravedlnosti, se budou ptát, zda přeci jen nemáme co do činění s jakousi politickou objednávkou.

A to navzdory tomu, že nejlogičtějším vysvětlením pro manifestaci síly v případě Rath je nejspíš jen snaha ukázat občanům, že oč více byla policie dosud bezzubá v kauzách řádově mnohem závažnějších, o to více bude „tvrdá“ v první větší kauze zdárně dovedené k dopadení korupčníka „při činu“.

Není divu, že na sociálních sítích bylo možné zaznamenat ironické komentáře, že k dovršení poněkud absurdního divadla při převozu Ratha a jeho vystoupení ve Sněmovně už scházelo jen nasazení dělostřelectva a pravidelné přelety gripenů.

To samé platí i o uvalení vazby. I proto byl Rath ve svém projevu nejpřesvědčivější v pasážích, v nichž se vysmíval policejním manévrům okolo své osoby a zpochybňoval potřebu držet ho ve vazbě. Náhoda tomu chtěla, že při jeho projevu si mohl televizní divák zároveň číst v dolní části obrazovky zprávu o posledním vývoji v absurdní kauze „lobbisty“ Janouška, podezřelého z pokusu o úmyslné ublížení na zdraví, když v opilosti přejel ženu. Ten si na rozdíl od Ratha užívá svobody.

Jinak ale i Rathův projev, plný konspiračních narážek a nepodložených obvinění, přispěl k pocitu „nepřiměřenosti“. I Rath měl šanci být „civilní“ a uměřený. Stačilo, kdyby se, jak po právu učinil, pozastavil nad okázalou manifestací síly státní moci v jeho případě, a pak suše požádal Sněmovnu o vydání, aby se mohl hájit před soudem.

Nejpřiměřeněji se tak v celém případu zatím nakonec zachovala Sněmovna, jejíž členové odolali pokušení celou kauzu „rozežvanit“ a po zdvořilém vyslechnutí Rathova nezdvořilého projevu udělali jediné možné: odevzdali ho k trestnímu stíhání. Moci zákonodárné, a konkrétně předsedkyni PS Miroslavě Němcové, lze snad vytknout jen zbytečnou pasivitu tváří v tvář požadavkům výkonné moci na přítomnost ozbrojenců ve Sněmovně, jakož i toleranci vůči téměř vojenským manévrům při převozu zatím neusvědčeného kolegy do budovy parlamentu.

Právo, 7.6.2012