V ekonomizujícím jazyce, který v posledních letech ovládl mediální a politický prostor v západních demokraciích, se finanční „Trhy“ staly jakousi živou bytostí. Neustále na něco reagují, přičemž se strachují, trpí, nebo jsou naopak něčím radostně nabuzeny. Různé indexy na burzách v závislosti na pocitech této superbystosti globálních rozměrů buď padají nebo stoupají.

Většina ekonomických analytiků se už dávno proměnila v psychology, kteří nám jen objasňují momentální duševní stav Trhů. Ty zase hodně dají především na soukromé ratingové agentury, které coby jakýsi komplic Trhů radí, komu mají Trhy půjčovat peníze, a za kolik, a komu už popřípadě nepůjčovat vůbec.

Samotné půjčování a nepůjčování není přitom, jak by se mohlo zdát, výsledkem striktně racionálních úvah na téma ekonomického zdraví případných dlužníků, ale je především důmyslným spekulativním jednáním. I proto Trhům tolik vyhovuje současná situace v eurozóně, která je ochotna ručit penězi evropských daňových poplatníků za dluhy členských států i soukromých bank.

Jak nedávno trefně napsal v Norsku žijící český politolog Lukáš Kraus, pro Trhy „není nic jednoduššího, než si vyhlédnout slabý kus sešněrovaný v eurokazajce, který se nemůže bránit, nemá kam utéct, a na něj si vesele sázet, než padne uštván, a na ležícím si vyprat prádlo bankovního sektoru a fakticky se tak dostat k penězům daňových poplatníků. V centru a ECB na to spekulantům ještě půjčí levné peníze.”

Kraus píše, že slabý kus se pozná jednoduše, protože nemá růstový výhled. Možná je ale ještě příliš optimistický. Rozhodnutí o tom, jaký má která země růstový výhled, nebo zda se její zadlužení, či zadlužení jejího soukromého bankovního sektoru, stalo už problémem, je totiž do značné míry výsledkem spekulací.

Vezměme si příklad Řecka. Jeho státní zadlužení sice dosáhlo vysoké úrovně, jeho růstové vyhlídky nejsou valné, jenže jak přesně došly Trhy, s pomocí ratigových agentur k tomu, že právě Řecko je „slabý kus“ na odstřel, zatímco například podobně zadlužené Japonsko či další země nikoliv?

Možná rozdíl spočívá v tom, že dostat právě Řecko nebo jakoukoliv další členskou zemi eurozóny na pokraj bankrotu je pro Trhy vlastně skvělý byznys, protože za jejich dluhy, k nimž nemalou mírou přispěly právě spekulace Trhů, de facto ručí EU. Skutečný problém by nastal teprve v okamžiku, kdy by se taková země odmítla podrobit finančnímu diktátu EU, která její dluhy výměnou za fiskální disciplinu splácí de facto přímo Trhům, a zbankrotovala by.

I proto byly Trhy, jak nám vysvětlili jejich psychoanalytici, velmi nervózní z výsledků řeckých voleb, před kterými strana SYRIZA hrozila, že úsporný program vypoví. Je sice jasné, že by případný řecký bankrot zhoršil výrazně životní úroveň Řeků a ohrozil evropské finanční instituce, jenže by zároveň byl obrovskou ztrátou pro spekulující Trhy.

Údajné vítězství „rozumu“ v Řecku v podobě vítězství stran, které jeho zadlužení způsobily v prvé řadě, naopak znamená, že se Trhy mohou trochu uklidnit, protože jim EU bude dál splácet řecké dluhy, jakkoliv je částečně pomohlo vytvořit právě spekulativní jednání samotných Trhů.

Současné institucionální uspořádání EU je pro Trhy skvělé. Mohou vysávat celé státní pokladny, což v kontextu EU znamená pokladny zemí, které jsou ještě solventní. Kdyby byla EU skutečnou fiskální a politickou unií, se společnými dluhopisy, byly by šance Trhů těžit ze spekulativních nájezdů na členské země nebo celou EU mnohem menší.

Nemuseli bychom tím pádem také pořád dokola poslouchat výklady „analytiků“ o utrpení Trhů nad situací v té které zemi EU. Dokonce lze argumentovat, že skutečně sjednocená EU by se rychle spojila s USA ke společné akci, která by Trhům v podobě účinné regulace značně zúžila v globálním měřítku prostor pro jejich emocionálně silně nevyrovnané chování.

Text vyšel v Právu pod názvem Utrpení důmyslných Trhů, 23.6.2012