Není tajemstvím, že komunističtí poslanci a senátoři výrazně přispěli v minulých dvou prezidentských volbách ke zvolení Václava Klause prezidentem. O tom, jak komunisté taktizovali při volbě v roce 2003, a jak jich nakonec několik Klause podpořilo, mluví dnes někteří tehdejší komunističtí volitelé otevřeně.

V roce 2008 se KSČM pro změnu účastnila frašky s nasazením Jany Bobošíkové, což byl především taktický manévr namířený proti Klausovu soupeři Janu Švejnarovi.

Jedním z argumentů pro zavedení přímé volby prezidenta, i když nikoliv argumentů nejprominentnějších, bylo i tvrzení, že volba prezidenta s pomocí plebiscitu bude eliminovat vliv komunistů. Jenže hlubší pohled na pole současných prezidentských kandidátů, jakož i na chování KSČM před volbou prezidenta, tento předpoklad spíše vyvracejí.

Komunisté na svém jarním sjezdu nenominovali vlastního prezidentského kandidáta. Ačkoliv někteří analytici vykládali toto rozhodnutí jako prosté uznání skutečnosti, že KSČM nemá ve svém středu osobnost, jež by mohla v prezidentském klání uspět, lze argumentovat, že to bylo především taktické rozhodnutí.

KSČM sice ještě stále svého vlastního kandidáta vygenerovat může, ale je pravděpodobné, že tak učiní pouze v případě, že bude chtít zamíchat hlasováním v prvním kole ve svůj prospěch. Jelikož ryze komunistický kandidát by měl téměř nulové šance postoupit do kola druhého, nasadila by ho KSČM zřejmě pouze v případě, že by chtěla oslabit někoho jiného.

Jelikož je KSČM strana levicová, zřejmě by se odhodlala k takovému kroku v případě, že by chtěla oslabit šance jednoho z levicových kandidátů, například sociálního demokrata Jiřího Dienstbiera. Ten je ale svým způsobem pro KSČM přijatelný. Není programovým antikomunistou a nebrání se dokonce ani budoucí spolupráci ČSSD a KSČM na vládní úrovni.

Ještě přijatelnější je ovšem pro KSČM další levicový kandidát, bývalý premiér za ČSSD Miloš Zeman. Ten je v současnosti obklopen lidmi, kteří měli v minulosti silné vazby na předlistopadovou komunistickou stranu, jakož i lidmi, kteří údajně z pragmatických důvodů propagují spolupráci s některými strategickými ruskými firmami.

Pro KSČM tedy v prvním kole dává větší smysl podpořit jednoho z těchto dvou kandidátů, spíše než nasadit vlastního politika. Jako alternativa se KSČM nabízí možnost zůstat v prvním kole neutrální, a podpořit úspěšnějšího z levicových kandidátů až v druhém kole.

Ať tak či onak, jisté je, že komunistická podpora bude mít značný význam. Voliči KSČM jsou tradičně velmi disciplinovaní, takže nejen k volbám přijdou, ale také nejspíš podpoří kandidáta, kterého doporučí jejich vedení. Vezmeme-li v úvahu, že KSČM má podle některých průzkumů v současnosti podporu až dvaceti procent voličů, může podpora strany pro jednoho z levicových kandidátů být oním zásadním rozdílem, který pošle takového kandidáta do druhého kola.

Tam pak bude podpora KSČM zásadní. Jelikož je pravděpodobné, že do druhého kola se probojuje alespoň jeden levicový kandidát, pro kterého už tak jako tak bude hlasovat mnoho voličů nespokojených se současnou vládní politikou, má podpora KSČM zásadní význam. Právě ona přidaná procenta jasné komunistické podpory mohou učinit z levicového kandidáta vítěze.

V současnosti se zdá, že tímto kandidátem bude Miloš Zeman. Ten si v průzkumech veřejného mínění počíná lépe než Dienstbier. Je přitom přijatelný nejenom pro voliče svojí Strany práv občanů-Zemanovci, ale také pro velkou část voličské základny ČSSD, v níž panuje nostalgie po Zemanově vládě „silné ruky“ během opoziční smlouvy.

Voliči KSČM by neměli se Zemanem zásadní problém. Jeho postoje k některým mezinárodním krizím, jako byla ta v Jugoslávii, byly identické s postoji KSČM. Jeho postoje k NATO, jež mnoha komunistickým voličům vadí, jsou ambivalentní. Nikdy se také nevymezil jako zastánce česko-německého smíření v otázce sudetských Němců. Jeho pro-ruské postoje, údajně diktované ekonomickým pragmatismem, budou voličům KSČM také sympatické.

Je proto dost pravděpodobné, že KSČM opět sehraje při prezidentské volbě důležitou roli. V podstatě jí zbývá vyřešit jen otázku, zda podpořit jednoho z nekomunistických levicových kandidátů už v prvním kole, nebo takticky čekat až na kolo druhé, v němž pak strana může svým „doporučením“ v podstatě volbu prezidenta rozhodnout.

Jisté je, že pokud takový kandidát nakonec uspěje, bude svým způsobem komunistům zavázán. Zejména pokud bude chtít usilovat o znovuzvolení, bude si muset KSČM předcházet. Zdá se tedy, že vliv komunistů v nejvyšších patrech české politiky zdaleka neskončí ani téměř čtvrtstoletí po pádu bývalého režimu.

Parlamentní magazín, červenec 2012