K čemu taková vláda
Vláda Petra Nečase je v politickém komatu. Je možné, že přežije hlasování o důvěře, s nímž spojila zákon o daňovém balíčku. Je možné, že přežije i několik dalších hlasování, v nichž se bude Sněmovna pokoušet přehlasovat veta prezidenta Klause. Jenže v normálněji fungující demokracii by se už dávno samotná vláda i jednotlivé strany vládní koalice ptaly, k čemu je to ještě dobré.
Představme si, že Petru Nečasovi se nakonec nějak podaří přesvědčit rebely ve své straně, a PS schválí těsnou většinou daňový balíček. Legitimita takového zákona bude po všech kontroverzích, které ho dosud obklopovaly, nulová. Odpor veřejnosti vůči vládě, jakož i vůči koaličním stranám, dál vzroste.
Představme si, že vláda, která přežila vlastní smrt, pak prosadí i církevní restituce a přehlasuje veto prezidenta v případě prováděcího zákona k penzijní reformě. Jelikož Nečas Klause nepřesvědčil, že církevní restituce neprolomí hranici 25. února 1948, bude mít vláda na stole nejspíš další veto. Do druhého pilíře takto schválené penzijní reformy se budou hlásit jen dobrodruzi.
Divadlo, v němž vystupují různí rebelové, kteří od Nečase žádají jakési ústupky výměnou za jejich hlasy, bude pokračovat, se všemi zničujícími účinky, které to má na zbytky vládní důvěryhodnosti. Koaliční partneři si budou navzájem dávat ultimáta a prezident bude dál vetovat zákony, které snad vládě projdou Sněmovnou. Nečas se bude tvářit, že vládne a má pod kontrolou vlastní stranu, ačkoliv schválení každého dalšího vládního zákona bude muset vykoupit ústupky rebelům s nejasnými vazbami na politické zákulisí.
Je možné, že Klaus sleduje svými vety stěžejních vládních reforem vlastní agendu. Jeho jednání ovšem má i racionální základ. Jakkoliv mu leckdo vyčítá, že prý podrývá vládu, kterou sám jmenoval, skutečností je, že sestava, která nám vládne, má už jen málo společného jak s kabinetem, který Klaus jmenoval po volbách v roce 2010, tak s vládní koalicí, která tehdy měla jiné složení i slušnou většinu.
Klaus byl vždy konsistentní v jedné věci: vadily mu slabé vlády. Možná mu vadily zejména proto, že měly problém skutečně vládnout, ale, jak vyplývá ze zdůvodnění jeho veta důchodové reformy, možná též proto, že nemají dostatečně silný mandát k prosazení reforem, které mají vydržet déle než do příštích voleb.
Od Klause je poněkud pokrytecké, když svoji palbu na vládní reformy, odůvodňuje jen věcným nesouhlasem, přičemž tvrdí, že nechce shodit samotnou vládu, protože k ní prý není alternativa. Coby zkušený politický matador dobře ví, že alternativa nejen existuje, ba je dokonce v současné situaci žádoucí: odchod této už zcela zprofanované vlády a nové volby.
Takový vývoj by mohl pročistit zauzlenou politickou scénu. Česká společnost se potřebuje nadechnout. S Nečasovým týmem v čele se bude dál dusit.
Právo, 27.9.2012
Představme si, že Petru Nečasovi se nakonec nějak podaří přesvědčit rebely ve své straně, a PS schválí těsnou většinou daňový balíček. Legitimita takového zákona bude po všech kontroverzích, které ho dosud obklopovaly, nulová. Odpor veřejnosti vůči vládě, jakož i vůči koaličním stranám, dál vzroste.
Představme si, že vláda, která přežila vlastní smrt, pak prosadí i církevní restituce a přehlasuje veto prezidenta v případě prováděcího zákona k penzijní reformě. Jelikož Nečas Klause nepřesvědčil, že církevní restituce neprolomí hranici 25. února 1948, bude mít vláda na stole nejspíš další veto. Do druhého pilíře takto schválené penzijní reformy se budou hlásit jen dobrodruzi.
Divadlo, v němž vystupují různí rebelové, kteří od Nečase žádají jakési ústupky výměnou za jejich hlasy, bude pokračovat, se všemi zničujícími účinky, které to má na zbytky vládní důvěryhodnosti. Koaliční partneři si budou navzájem dávat ultimáta a prezident bude dál vetovat zákony, které snad vládě projdou Sněmovnou. Nečas se bude tvářit, že vládne a má pod kontrolou vlastní stranu, ačkoliv schválení každého dalšího vládního zákona bude muset vykoupit ústupky rebelům s nejasnými vazbami na politické zákulisí.
Je možné, že Klaus sleduje svými vety stěžejních vládních reforem vlastní agendu. Jeho jednání ovšem má i racionální základ. Jakkoliv mu leckdo vyčítá, že prý podrývá vládu, kterou sám jmenoval, skutečností je, že sestava, která nám vládne, má už jen málo společného jak s kabinetem, který Klaus jmenoval po volbách v roce 2010, tak s vládní koalicí, která tehdy měla jiné složení i slušnou většinu.
Klaus byl vždy konsistentní v jedné věci: vadily mu slabé vlády. Možná mu vadily zejména proto, že měly problém skutečně vládnout, ale, jak vyplývá ze zdůvodnění jeho veta důchodové reformy, možná též proto, že nemají dostatečně silný mandát k prosazení reforem, které mají vydržet déle než do příštích voleb.
Od Klause je poněkud pokrytecké, když svoji palbu na vládní reformy, odůvodňuje jen věcným nesouhlasem, přičemž tvrdí, že nechce shodit samotnou vládu, protože k ní prý není alternativa. Coby zkušený politický matador dobře ví, že alternativa nejen existuje, ba je dokonce v současné situaci žádoucí: odchod této už zcela zprofanované vlády a nové volby.
Takový vývoj by mohl pročistit zauzlenou politickou scénu. Česká společnost se potřebuje nadechnout. S Nečasovým týmem v čele se bude dál dusit.
Právo, 27.9.2012