Nový český prezident Miloš Zeman se s velkou oblibou vyjadřuje na téma „blbec“. Činí tak se stejnou vášní, s jakou mluvil jeho předchůdce o globálním (ne)oteplování. Stejně často dává některým lidem najevo, že je za blbce považuje. Ze Zemanových vyjádření na téma „blbost“ a „blbec“ by se už dala zkompilovat celá příručka.

Ve své knize “Jak jsem se mýlil v politice” se k problému blbosti několikrát „zasvěceně“ vyjádřil. Vysvětluje například i rozdíl mezi blbostí a pitomostí.

“Kdysi jsem v parlamentu označil české novináře za nejpitomější socioprofesní skupinu v naší společnosti. Chtěl bych se jim touto cestou omluvit, protože se nyní domnívám, že jde o skupinu nejblbější. Blbost se od pitomosti liší tím, že blbec nejen neví, že neví, ale domnívá se, že ví, a je ochoten to všemi prostředky hlásat.”

Během nedávné prezidentské kampaně Zeman pro změnu zabrousil se svými „objevy“ týkajících se blbců i do oblasti politologie, když prohlásil, že “levicový blbec je stejně nebezpečný jako pravicový.” Soudný člověk si může pomyslet, že je to zjištění tak triviální, až je blbé.

S Václavem Klausem prý Zeman sdílí jednu vlastnost. “My dva neděláme z lidí blbce, ale my, když někoho považujeme za blbce, tak mu to dáme najevo,” tvrdil před časem. On i Klaus ale prý mají schopnost respektovat ty, kdo blbci nejsou, i když třeba zastávají zcela opačný názor.

Zeman se shoduje s klasikem, že mezi blbcem a inteligentem lze rozlišit podle následujících kritérií: blbec prý škodí druhým a škodí sobě, zatímco inteligent prospívá druhým a škodí sobě. Navíc existuje i tzv. bandita, což je člověk, který prospívá sobě a škodí druhým.

S příliš častými výroky o blbcích je ovšem potíž. Za blbce totiž dokáže jiné lidi označovat s lehkostí pouze člověk, který je přesvědčen, že on sám blbcem v žádném případě není. Jelikož ale Zeman říká, že jedním ze znaků blbce je, že „neví, že neví“, vtírá se otázka, zda člověk, který rozdává nálepku „blbec“ ostatním, nemůže být sám blbcem, aniž by o tom věděl.

Navíc na to, jak definovat blbost, jsou nejrůznější názory. Dá se například určit počtem (ne)přečtených knih nebo třeba nízkým IQ? Co když je ve skutečnosti nejviditelnějším projevem blbosti jistý nedostatek sociální inteligence, který se projevuje jako arogance, útočnost, nebo třeba neochota vidět, že se mnou manipulují „banditi“? A co když je úplně největší blbec ten, kdo arogantně často o ostatních tvrdí, že jsou blbci?

Ostatně ve výše zmíněné Zemanově knize lze najít i následující citát: “Hlupák sám o sobě není nebezpečný. Nebezpečný je pouze ten hlupák, který se pokládá za génia.”

Chce se říct, zlatá slova! Možná by se Miloš Zeman měl nad touto poučkou hlouběji zamyslet. Leckoho totiž může napadnout, že o blbcích může opakovaně s gustem mluvit, a domnělé blbce urážet, pouze blbec, který se pokládá za génia.

Navíc, upřímně řečeno, z hlediska výkonu prezidentského úřadu je neustálé mudrování o blbcích docela blbé. Pokud žije člověk jako soukromník někde na Vysočině, možná teorie o tom, že mnozí z ostatních lidí jsou blbci, potřebuje, aby si ospravedlnil svoje rozhodnutí žít odloučeně. Navíc většině těch ostatních může být vcelku ukradené, co a proč takový člověk o blbcích soudí. Třeba prostě nemá rád lidi.

Ale mudruje-li o blbcích opakovaně prezident země, který zároveň říká, že chce reprezentovat celou společnost, je to na pováženou. Leckdo by skoro mohl tvrdit, že je to učiněná blbost.

Možná by s tím tedy měl Zeman zavčas přestat a věnovat se jako prezident něčemu méně blbému než například tomu, že hned ve svém inauguračním projevu se znovu pokouší dokázat, že nejblbější „socioprofesní skupinou“ u nás jsou novináři.