V posledních dnech jsme svědky pokřiku z úst pravicových politiků, novinářů i některých zaměstnanců Ústavu pro studium totalitních režimů na adresu sociální demokracie, že prý chce jí kontrolovaná rada ústavu práci ÚSTR ochromit, ba ho možná zničit. ÚSTR se tak už bůhví pokolikáté ocitá v centru další kontroverze.

Nejrůznější bitvy o ÚSTR i konflikty mezi jeho zaměstnanci v něm samotném jsou přitom bohužel ideologizovány do té míry, že je těžké najít potřebnou míru objektivity v posuzování jeho činnosti. Jakákoliv kritika nedostatků v práci ústavu je okamžitě odrážena tvrzeními, že jde jen o další pokus levice ústav zlikvidovat.

Politická hysterie, která činnost ústavu od jeho vzniku provází, je zčásti jen logickým pokračováním nešťastného způsobu, jakým byl ustaven. Byla to „topolánkovská“ česká pravice, vládnoucí s pomocí přeběhlíků, která prosadila pro zkoumání autoritářských režimů i zpracování archiválií z období před rokem 1989 existenci státního ústavu, spíše než na státu nezávislé instituce. Navíc svěřila volbu sedmičlenné rady, která na ÚSTR dohlíží, Senátu.

V roce 2007 se takové řešení jevilo jako taktické. Faktické podřízení ústavu Senátu vytvářelo zdání nezávislosti, protože Senát volí i členy jiných institucí, které fungují nezávisle, například soudce Ústavního soudu. V Senátu měla přitom tehdy absolutní většinu jednačtyřiceti křesel ODS, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by absolutní většinu v Senátu mohla získat v budoucnosti ČSSD.

Byla to tedy právě ODS, jejíž politici nyní nejvíce varují před údajnou politizací dění okolo ÚSTR ze strany ČSSD, kdo celý projekt zpolitizoval v prvé řadě. Pravicoví politici tehdy přitom nejen neodolali pokušení vytvořit instituci podřízenou v dané politické konstelaci de facto „pravici“, ale také se rovnou rozhodli „uzákonit“ výklad dějin, když místo neutrálního nazvu Ústav národní paměti pojmenovali novou instituci Ústav pro studium totalitních režimů. Museli pak tudíž také vysvětlit zákonem, co se obdobím totality vlastně míní.

Když už zvítězil názor, že má být ústav takříkajíc státní, mohla tehdejší pravicová většina alespoň posílit jeho určitou nezávislost například tím, že by stanovila, že do rady nebudou volit její členy politici, ale budou je jmenovat důležité společenské instituce, jako jsou univerzity, Akademie věd nebo církve. Zajistila by se tím v radě větší názorová různobarevnost, kterou by měnící se složení Senátu mohlo jej těžko ohrozit.

Jenže „chytří hoši“ z ODS, dirigovaní ve věcech ústavu tehdejším ministrem vnitra Ivanem Langrem, neodolali pokušení vytvořit k výkladu naší nedávné historie de facto „svoji“ instituci. Dnes pravice tedy jen sklízí plody svojí tehdejší mocenské arogance a neporozumění tomu, jak funguje demokracie. Politická většina, která vytvoří v demokracii instituce podle obrazu svého ve víře, že politická konstelace se nemůže změnit, ba takové instituce dokonce vytváří v dané podobě účelově jako pojistky své moci, by měla počítat s tím, že si jen kope jámu, do které může případně sama spadnout.

Právo, 26.3.2013