Na začátku tohoto roku měli Češi možnost oslavovat nejen 20. výročí vzniku samostatné České republiky, ale také 20. výročí platnosti české ústavy. Nekonaly se velké oslavy ani jedné ze zmíněných událostí, jen prezident Václav Klaus využil výročí vzniku České republiky k vyhlášení své skandální amnestie.

Právě tento poslední významný ústavní akt odcházejícího prezidenta vyvolal debaty o tom, zda by zákonodárci neměli ústavu opravit tak, aby prezident už nemohl amnestie vyhlašovat. Debata nakonec utichla. Částečně i proto, že nově zvolený prezident Miloš Zeman deklaroval, že on žádnou amnestii nikdy nevyhlásí.

Zeman ovšem začal testovat své ústavní pravomoci v jiné oblasti, když se rozhodl jmenovat velvyslankyní na Slovensku manželku bývalého prezidenta Livii Klausovou navzdory zavedené praxi, kdy velvyslance navrhuje ministerstvo zahraničí, schvaluje vláda, a prezident je jen formálně jmenuje. Jeho výklad ústavy způsobil pat, který může trvat měsíce, teoreticky i roky.

Zeman tak rozšířil seznam svérázných prezidentských interpretací ústavy o svůj vlastní. Jeho předchůdce proslul kromě amnestie také odmítáním ratifikovat některé mezinárodní smlouvy, které před tím schválily obě komory parlamentu, nebo odmítáním jmenovat soudce navržené mu ministerstvem spravedlnosti.

Zákonodárci mají možnost na ústavní aktivismus prezidenta reagovat dvěma způsoby. Aniž by proti tomu cokoliv podnikli, mohou nadále hrát slovní fotbal v podobě temných varování, že současný prezident, poprvé zvolený přímo lidem, chce postupně přetvořit parlamentní systém v poloprezidentský.

Anebo se mohou napříč politickým spektrem domluvit, že po dvaceti letech nastal čas ústavu důkladněji opravit tak, aby byla nejasnostem učiněna přítrž. Mohou argumentovat, že zavedení přímé volby bylo tak výrazným zásahem do ústavy, že je nyní na místě ústavu opravit i v některých dalších oblastech.

Změny, o které jde ve vztahu mezi vládou a prezidentem, lze přitom zavést s pomocí jednoduchého dodatku, který by jasně stanovil, že prezidentova role při výkonu tzv. kontrasignovaných pravomocí vyjmenovaných v čl. 63 ústavy je čistě formální, takže pokud například prezident odmítne jmenovat velvyslance schválené vládou v daném časovém limitu, učiní tak za něj premiér. To samé lze stanovit pro ratifikaci mezinárodních smluv či jmenování soudců.

Šance na dohodu napříč politickým spektrem přitom existuje, protože současný postup prezidenta ve sporu o velvyslance kritizuje jako pokus o posun k poloprezidentskému systému nejen TOP 09, jejíž předseda Karel Schwarzenberg je v roli ministra zahraničí jedním z aktérů sporu, ale nově i ODS. A s možným posunem k poloprezidentkému systému, zejména s pomocí prezidentova aktivistického výkladu pravomocí v čl. 63, nesouhlasí jistě ani někteří zákonodárci z řad ČSSD a KSČM.

Je sice možné, že by se deklarovaná snaha změnit ústavu okamžitě změnila v bitevní pole mezi „zemanovci“ a „sobotkovci“ uvnitř ČSSD, ale přesto není vyloučené, že by se okolo rozumných ústavních změn mohly zformovat potřebné ústavní většiny v obou komorách parlamentu napříč politickým spektrem. Pokud se totiž náš systém nenápadně změní v poloprezidentský, sníží se význam všech politických stran.

Právo, 30.4.2013