Mnozí se diví, že „odbornická vláda“ Jiřího Rusnoka začala měnit lidi ve vysokých postech na ministerstvech a ve státních podnicích ještě před hlasováním o důvěře. Otázkou ale spíše je, jak se někdo vůbec může divit?

Český stát je dlouhodobě v zajetí politických a ekonomicko-lobbistických klanů, jejichž prioritou nejsou veřejné, ale čistě soukromé zájmy. Tuto loupeživou kulturu stvořil svými reformami, nezakotvenými v právu a morálce, už Václav Klaus. Během vlád pravice byla doprovázena neoliberální ideologií, v níž byl stát vykreslován jako nějaká přítěž.

Loupežení ve „stáním“ bylo dovedeno v posledních letech téměř k dokonalosti. Aby byl v dobývání „stáních“ postů i zakázek pořádek, pořídily si některé klany i „odborníky“, kterým se říká „političtí podnikatelé“. Uvolní-li se důležité léno, které chce klan obsadit, stranický kolibřík se poníženě dotáže politicko-podnikatelského mazánka, koho na takové místo a za co.

Zákon o státní službě byl pro jistotu opakovaně odkládán. Není divu, že po téměř osmi letech nájezdů politicko-kmotrovských klanů pravice na vše státní, včetně velkých zakázek, se veřejnosti jeví Zemanova vláda, i když ustavená ústavně neortodoxním způsobem, jako levicový projekt, který chce pod heslem „nepustit pravici zpět k moci“ s touto loupeživou kulturou skončit.

Symbolem mají být majetková přiznání. Co na tom, že předseda vlády byl členem poradního sboru vlády předešlé a někteří ministři, schovávajíce se za odbornost, si nad slovem „levice“ nejspíš uplivnou.

Mnozí z příznivců Miloše Zemana si nepochybně myslí, že když se jeho vláda hned pustila do rozsáhlé výměny „kádrů“, jen urychleně nahrazuje zkorumpované osoby dosazené předešlou vládou. Mělo by jim být podezřelé už to, že s těmito výměnami nešlo počkat ani do hlasování o důvěře.

Politika „rozchvacování“ institucí spojených se státem a následného „uchvacování“ vlivu, postů a státního majetku je u nás bohužel hluboce zakořeněna. Dobyvatelsky se ke státním postům i majetku chovaly v podstatě všechny dosavadní vlády, včetně těch úřednických a levicových, i když v různé míře. Mirek Topolánek dokonce neomaleně mluvil o“noci dlouhých nožů“.

I jednání Rusnokových ministrů se bohužel jeví jen jako „nájezd“ nejnovějšího klanu, tentokrát lidí z okolí Strany práv občanů - zemanovci, kteří pomohli Zemanovi do úřadu prezidenta. Vláda musí navíc jednat rychleji než třeba první vláda Mirka Topolánka, která velkoryse rozdávala posty, ač nedostala důvěru a vládla čtyři měsíce v demisi. Nemá totiž za sebou ani silnou politickou stranu.

Tu si Zeman teprve v podobě ovládnutí ČSSD opatřuje. I první vláda Zemana, kterou sám vedl a kterou si pojistil opoziční smlouvou s ODS, to měla snadnější, jakkoliv se o dobyté území musela dělit s klanem Václava Klause.

Loupeživá kultura politicko-ekonomických klanů u nás v podstatě znemožňuje rozumné vládnutí. Za fasádou slov o „řešení problémů země“ se především krade.

Bohužel, ukáže-li se časem, že ani „odbornická“ vláda ustavená Zemanem není v tomto ohledu o nic lepší než ty předešlé, má demokracie u nás--po katastrofální vládě parlamentní většiny v posledních letech i ústavních experimentech Zemana—opravdu na kahánku.

Právo, 7.8.2013