Liberální levice bez politického domova
Vývoj na české politické scéně v posledních dnech učinil z voličů liberální levice politické bezdomovce. Sociální demokracii, k níž se mnozí tito voliči v posledních letech přiklonili, protože v ní probíhaly modernizační pokusy, těžko mohou po úspěšném dobyvatelském nájezdu prezidenta Miloše Zemana a jeho spojenců na ČSSD volit.
I kdyby předseda Bohuslav Sobotka a jeho spojenci stokrát opakovali, že jejich podpora pro vládu Jiřího Rusnoka byl jen taktický manévr, který se jim vyplatil, protože vedl k předčasným volbám, které nyní dávají „sobotkovcům“ jistou naději na udržení vlivu ve straně, těžko zakryjí, kam se reálně posunulo stranické těžiště moci. A těžko zakryjí odér oportunismu, který stál ČSSD už jednou, v roce 1948, její samotnou existenci.
Kdyby šli už před časem do otevřeného střetu, možná by teď sice nebyli v ČSSD, kde už tak jako tak nemají budoucnost, ale možná ne úplně malá část středo-levého voličstva by nyní mohla volit novou levicově-liberální stranu, i s těmito lidmi v čele. Teď tato část voličů nemá nikoho, a jejich hlasy nejspíš propadnou.
Pro velkou skupinu levicových voličů samozřejmě zůstane docela přirozenou volbou i zemanovská ČSSD, zejména coby protipól otřesné pravicové koalice z minulých let. Mocná populistická levicová strana, která se po období nereálných pokusů o modernizaci opět obuje do „postkomunistických“ bot a bude krýt záda vládě silné ruky na Hradě, může dokonce přilákat zpět ty voliče, kteří se od ČSSD odvrátili v časech jejích pokusů přiblížit se ideově i stylem svým sestrám v severní Evropě.
Jenže, jak už jsem napsal v textu „Tahle ČSSD není pro mladý“ (Právo, 18.3.2013), po sjezdu ČSSD v březnu tohoto roku, na kterém nastupující zemanovci „vyřídili“ symbol stranické modernizace Jiřího Dienstbiera , zůstalo pro mladou generaci a liberální střed v takové straně málo, co by je přitahovalo. A teď už nezbývá nic.
Pokusy o modernizaci ČSSD, včetně Dienstbierovy protikorupční rétoriky, přitom nebyly jen účelovým bojem o moc. Vycházely ze snahy rehabilitovat s pomocí idejí a jasného odklonu od kmotrovských praktik stranickou politiku, která se u nás dostala do vážné krize.
Zemanovský skluz v ČSSD zpátky k technologii moci, tvrzený rádoby osvíceným autoritářstvím na Hradě, sice dočasně nepochybně uspěje v kontrastu s katastrofálním působením pravicových vlád. Jenže vážně hrozí, že až i tato vypočítavá politika ztroskotá na mělčinách klientelismu, kam se při pohledu na první kroky Zemanových mužů v Rusnokově vládě a dosavadní politiku „pragmatických“ hejtmanů ČSSD, neodvratně řítí, bude liberální demokracie u nás už definitivně v troskách.
Problém středových a levicových voličů, které zemanovský obrat v ČSSD nechal bez politického domova, je, že se nemohou přiklonit k asociální, pravicové TOP 09, i kdyby tisíckrát správně varovala před ohrožením parlamentní demokracie u nás. Mnoho z nich by jistě volilo zelené, jenže stranu nadále vedou politici, kteří se zkompromitovali účastí v Topolánkově vládě.
Lidovci budou pro některé tyto voliče možná východiskem z nouze, ale to by museli ubrat ze své účelové antikomunistické hysterie a prvoplánového nadšení pro církevní restituce. A coby strana s letitou tradicí a zakotvením ve srozumitelných hodnotách by se museli jasně nabídnout jako středová protiváha k autoritářským a neústavním tendencím zemanovské levice i k dosavadním asociálním praktikám pravice. Bohužel není jisté, že se svým současným, nevýrazným vedením lidovci něco podobného mohou dokázat.
Právo, 10.8.2013
I kdyby předseda Bohuslav Sobotka a jeho spojenci stokrát opakovali, že jejich podpora pro vládu Jiřího Rusnoka byl jen taktický manévr, který se jim vyplatil, protože vedl k předčasným volbám, které nyní dávají „sobotkovcům“ jistou naději na udržení vlivu ve straně, těžko zakryjí, kam se reálně posunulo stranické těžiště moci. A těžko zakryjí odér oportunismu, který stál ČSSD už jednou, v roce 1948, její samotnou existenci.
Kdyby šli už před časem do otevřeného střetu, možná by teď sice nebyli v ČSSD, kde už tak jako tak nemají budoucnost, ale možná ne úplně malá část středo-levého voličstva by nyní mohla volit novou levicově-liberální stranu, i s těmito lidmi v čele. Teď tato část voličů nemá nikoho, a jejich hlasy nejspíš propadnou.
Pro velkou skupinu levicových voličů samozřejmě zůstane docela přirozenou volbou i zemanovská ČSSD, zejména coby protipól otřesné pravicové koalice z minulých let. Mocná populistická levicová strana, která se po období nereálných pokusů o modernizaci opět obuje do „postkomunistických“ bot a bude krýt záda vládě silné ruky na Hradě, může dokonce přilákat zpět ty voliče, kteří se od ČSSD odvrátili v časech jejích pokusů přiblížit se ideově i stylem svým sestrám v severní Evropě.
Jenže, jak už jsem napsal v textu „Tahle ČSSD není pro mladý“ (Právo, 18.3.2013), po sjezdu ČSSD v březnu tohoto roku, na kterém nastupující zemanovci „vyřídili“ symbol stranické modernizace Jiřího Dienstbiera , zůstalo pro mladou generaci a liberální střed v takové straně málo, co by je přitahovalo. A teď už nezbývá nic.
Pokusy o modernizaci ČSSD, včetně Dienstbierovy protikorupční rétoriky, přitom nebyly jen účelovým bojem o moc. Vycházely ze snahy rehabilitovat s pomocí idejí a jasného odklonu od kmotrovských praktik stranickou politiku, která se u nás dostala do vážné krize.
Zemanovský skluz v ČSSD zpátky k technologii moci, tvrzený rádoby osvíceným autoritářstvím na Hradě, sice dočasně nepochybně uspěje v kontrastu s katastrofálním působením pravicových vlád. Jenže vážně hrozí, že až i tato vypočítavá politika ztroskotá na mělčinách klientelismu, kam se při pohledu na první kroky Zemanových mužů v Rusnokově vládě a dosavadní politiku „pragmatických“ hejtmanů ČSSD, neodvratně řítí, bude liberální demokracie u nás už definitivně v troskách.
Problém středových a levicových voličů, které zemanovský obrat v ČSSD nechal bez politického domova, je, že se nemohou přiklonit k asociální, pravicové TOP 09, i kdyby tisíckrát správně varovala před ohrožením parlamentní demokracie u nás. Mnoho z nich by jistě volilo zelené, jenže stranu nadále vedou politici, kteří se zkompromitovali účastí v Topolánkově vládě.
Lidovci budou pro některé tyto voliče možná východiskem z nouze, ale to by museli ubrat ze své účelové antikomunistické hysterie a prvoplánového nadšení pro církevní restituce. A coby strana s letitou tradicí a zakotvením ve srozumitelných hodnotách by se museli jasně nabídnout jako středová protiváha k autoritářským a neústavním tendencím zemanovské levice i k dosavadním asociálním praktikám pravice. Bohužel není jisté, že se svým současným, nevýrazným vedením lidovci něco podobného mohou dokázat.
Právo, 10.8.2013