O hlavním publicistickém pořadu České televize Události v jeho nejnovějším formátu bylo už leccos napsáno a řečeno. Zejména o nadvládě formy nad obsahem, v kterémžto formátu se moderátorky změnily v manekýnky a moderátor v manekýna, kteří před kamerami postávají, pochodují a pózují, a přitom cosi čtou z teletextu.

V éře informační hojnosti by mohl být většině z nás jeden program ukradený. Lze jednoduše zvolit jiný kanál nebo médium. Jenže ČT není obyčejné médium. Kdokoliv si pořídí televizní přijímač, musí odvádět, ať chce či nechce, koncesionářský poplatek.

Převaha kýčovité estetiky nad obsahem, malá analytická hloubka domácího zpravodajství, či omezená schopnost nabídnout zprávy z celého světa, nejsou přitom nevětšími problémy Událostí, protože některé těchto z nedostatků vyvažuje celodenně vysílající ČT 24. Bohužel většina lidí, kteří ještě nepřeběhli k hlavním zpravodajským pořadům komerčních stanic, nemá čas sedět celý den u čtyřiadvacítky, takže hlavními „zprávami“ ČT jsou pro ně Události.

I proto je problematické to, co přichází ve zbytečně dlouhém pořadu po první půl hodině. „Události“ se v tom okamžiku pravidelně mění v cosi, co bychom mohli popsat jako „výchova občana ve spotřebitele“. Dozvídáme se, jak lépe a levněji cestovat, na co si dát pozor při nákupech, kam za nákupy, popřípadě jak číst informace o složení potravin a kosmetických výrobků. Neodmyslitelným hitem jsou polské potraviny. Některé tyto „zpravodajské“ segmenty se navíc nápadně blíží skryté reklamě.

Lze argumentovat, že pokud už by měla televize veřejné služby vůbec v hlavním zpravodajském pořadu nějak „vychovávat“, pak k aktivnímu občanství, nikoliv ke konzumu. Měla by kultivovat a spoluvytvářet „veřejnost“ coby základní kámen demokracie. To neznamená, že nějaký pořad pro spotřebitele, v jiném vysílacím čase, nemá mít ve veřejnoprávní televizi místo.

Konzum ale zvládají Češi po čtvrt století budování demokracie docela dobře. Dokonce si demokracii i svobodu s konzumem mnoho lidí plete. Aktivní občanství je naopak problém. I kvůli slabé občanské společnosti máme takovou politiku a veřejnou sféru, jaké máme.

ČT se bohužel ve svém hlavním publicistickém pořadu nejenže nesnaží příliš nabízet příklady aktivního občanství, popřípadě návody jak na to. Kromě tváří z nejprominentnějších organizací průměrný divák hlavní postavy z občanské sféry nezná. Nedostane ve zprávách ČT ani informace o průběhu a závěrech tisíců konferencí a seminářů, které různá občanská sdružení či think-tanky organizují.

Zato si dosyta užijeme zhruba dvaceti politiků, kteří pořád dokola cosi komentují nebo jen plkají, jakkoliv televize veřejné služby by měla zprostředkovávat především to, co si o politice myslí veřejnost. Není divu, že mají občané politiky a politiků plné zuby.

Neměli bychom se divit, že když veřejnoprávní média vyrábí z občanů spotřebitele, nakonec i politika se stává druhem konzumu, v němž lze s pomocí reklamy a lhaní prodat občanům, pardon voličům-spotřebitelům, cokoliv a kohokoliv. Občan přeměněný v pouhého spotřebitele pak i v politice funguje tak trochu jako oni bezmocní senioři na předváděčkách v dokumentu Šmejdi.