Když někteří analytici opakovaně varovali strany bývalé pravicové koalice, že obsahem i stylem svého vládnutí vedou českou pravici na volební jatka podobná těm slovenským, byla taková varování vesměs odbývána jako přehnaná. Svůj podíl na této zaslepenosti měli i mnozí komentátoři a ekonomové s pravicí spojení, kteří argumentovali, že se možná do vládnutí pravice vloudily chyby, ale celkově byly reformy bývalé koalice prý kroky správným směrem. Na metodách tolik nezáleželo.

Dnes slyšíme podobnou argumentaci, ve stylu „účel světí prostředky“, od některých komentátorů na levici. Rýsuje se masivní vítězství levice, neohrožujme ho tedy jakýmisi ohledy na demokratickou kvalitu takového vládnutí. Jde prý o víc.

Co na tom, že pravice se zřítila do politického suterénu nejen proto, že její reformy a škrty byly nepromyšlené a prvoplánově asociální, ale i proto, že prostě považovala demokratické zvyklosti za idiotské. Nepochopila, že zásadní změny nelze prosazovat silou, triky a ohýbáním ústavy.

Svým vládnutím se pravicové zprofanovaly natolik, že jediné téma s jakýmsi mobilizačním potenciálem, která zbývá ODS, je antikomunismus, zatímco TOP 09 se bude soustředit na boj za parlamentní demokracii.

Jenže tato témata nezaberou, protože nositelé těchto témat jsou ve vztahu k nim nedůvěryhodní. Antikomunismus je po opakovaných mobilizacích z minulosti nejenom „profláknutý“, ale navíc, coby „morální téma“, potřebuje jako nositele stranu, jejíž morální panice lze věřit.

TOP 09 zase jen těžko potřebné množství voličů přesvědčí, že po všech excesech bývalé vládní koalice a mhouření očí nad pochybným schvalováním zákonů, jako byla důchodová reforma nebo církevní restituce, chce právě ona bránit demokracii. Z úst představitelů TOP 09 bude dost falešně působit i tvrzení, že k zásadnímu ohrožení demokracie dojde, pokud ve volbách zvítězí ČSSD, z níž si už prý autoritářský prezident Zeman udělal onuci.

Jenže to neznamená, že není na místě varovat, že se k nám skrze vládu levice kontrolovanou prezidentem Zemanem, může vplížit autoritářský postkomunismus, který už převládl v Maďarsku, Rumunsku i Bulharsku, s jehož pokušením bojuje i mocný Robert Fico na Slovensku, a který se v případě vítězství Strany právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského může vrátit i do Polska.

Je samozřejmě lákavé odstřelit komentátory, kteří upozorňují na autoritářské nebezpečí u nás, pokud by zvítězil spíše zemanovský, než sociálně demokratický typ levice, poukazem na to že, že hrají podle not nevěrohodné TOP 09 a levici jen štěpí. Ve skutečnosti ale není vůbec „přehnané“ poukazovat na autoritářské tendence prezidenta a analyzovat, co znamená, bude-li levice vládnout autonomně na prezidentovi, či naopak pod jeho kuratelou, jakož i na to, kdo jsou nositelé těchto různých scénářů v rámci ČSSD.

Rozdíl mezi demokratickou a autoritářskou levicí není vzhledem k naší minulosti žádná trivialita. Ačkoliv se v programu na prezidentovi autonomní a v programu prezidentské ČSSD nemusí lišit ani písmenko, jejich vládnutí se může lišit značně. Byla by škoda, kdyby demokratická levice u nás propásla svoji šanci uskutečnit svoji vizi rozumně spravovaného státu jenom proto, že propadne mocenským zkratkám předváděným zemanovskou „levicí“, nebo dříve pravicovou koalicí, a ve jménu blaha lidu označí demokratické procedury za idiotské zdržování.

Právo, 24.8.2013