Strany koho a pro koho?
Neschopnost krajského volebního lídra Strany práv občanů-zemanovci Daniela Hůlky vybavit si v televizní show, co vlastně přesně značí zkratka SPOZ, není jen roztomilý projev zapomětlivosti, na kterou má slavný zpěvák při vší své zaneprázdněnosti právo. Je to symbolická ukázka toho, že nové strany, k nimž SPOZ ještě stále patří, nestojí na nějaké skutečně vlastní programové identitě, solidní členské základně a demokratických mechanismech vnitrostranického rozhodování, ale především na nějaké vůdčí osobnosti.
Hůlka by si po chvíli asi vzpomněl, jak se strana, kterou jako krajský lídr vede, přesně jmenuje. Proč by to ale vlastně měl vědět, když je to především strana Miloše Zemana? Stejně tak bychom mohli ANO říkat prostě „babišovci“, Úsvitu „okamurovci“ a hnutí Hlavu vzhůru! „bobošíkovci nebo prostě „klausovci“.
Všechny tyto subjekty chtějí prý zásadně změnit českou politiku, v níž, jak tvrdí třeba Andrej Babiš, je zralé na změnu snad všechno. Jenže ve stranách, jejichž jedinou viditelnou osou je jejich vůdce, odvisí to, co by se mělo „změnit“, nakonec především od osobních názorů člověka, který stranu ovládá.
Částečně na to ostatně „dojela“ kdysi mocná ODS, která místo autentického programu neustále řešila, zda je dost „klausovská“. Problémem bylo, že „klausismus“, který Mirek Topolánek označil za jakousi oficiální ideologii ODS při svém nástupu do čela strany, závisel na tom, co si zrovna myslel Klaus.
Ani Hůlka nekandiduje za nějaký srozumitelný program, ale především proto, že obdivuje Miloše Zemana, jak sám přiznává. I on chce být, stejně jako kdysi Topolánek v ODS, jedním z apoštolů idejí vůdce, jakkoliv by možná neuměl vysvětlit, co přesně ony ideje jsou. Nicméně jeho vstup do politiky je ještě pořád idealističtější, než chladný kalkul, který lze tušit za příklonem mnohých k miliardáři Babišovi, populistickému demagogovi Okamurovi, či politickému klonu Václava Klause jménem Bobošíková.
Někteří komentátoři si jistě po právu ztěžují, že není jasné, zda ČSSD vede Bohuslav Sobotka nebo Michal Hašek, ODS Miroslava Němcová nebo Martin Kuba, a TOP 09 Karel Schhwarzenberg nebo Miroslav Kalousek. Zároveň je to ale vlastně tak trochu jedno, protože u všech těchto subjektů víme, že reálně existují jako stranické struktury a lze si je ztotožnit s nějakým souborem idejí.
ČSSD bude po Sobotkovi a Haškovi. ODS, oprošťující se postupně od Klause, bude po Němcové i Kubovi. A dokonce i TOP 09, která se zdála být zpočátku závislá na Schwarzenbergovi, bude po něm i po Kalouskovi.
Zato z výše zmíněných nových stran nezůstane po Babišovi, Okamurovi, Zemanovi nebo Bobošíkové-Klausovi nic. Zejména ne nějaký koherentnější program, protože jejich hlavním programem je, že říkají v různých odstínech to, co si přejí slyšet znechucení voliči.
I proto, pokud je voliči pošlou do Poslanecké sněmovny nebo dokonce vlády, zažijeme znovu, co už jsme zažili s Věcmi veřejnými: chaos, nevypočitatelnost a neustálé poučování veřejnosti ze strany jejich reálného vůdce, které bude záviset na tom, jak se, obrazně řečeno, zrovna vyspal.
Právo, 2.10.2013
Hůlka by si po chvíli asi vzpomněl, jak se strana, kterou jako krajský lídr vede, přesně jmenuje. Proč by to ale vlastně měl vědět, když je to především strana Miloše Zemana? Stejně tak bychom mohli ANO říkat prostě „babišovci“, Úsvitu „okamurovci“ a hnutí Hlavu vzhůru! „bobošíkovci nebo prostě „klausovci“.
Všechny tyto subjekty chtějí prý zásadně změnit českou politiku, v níž, jak tvrdí třeba Andrej Babiš, je zralé na změnu snad všechno. Jenže ve stranách, jejichž jedinou viditelnou osou je jejich vůdce, odvisí to, co by se mělo „změnit“, nakonec především od osobních názorů člověka, který stranu ovládá.
Částečně na to ostatně „dojela“ kdysi mocná ODS, která místo autentického programu neustále řešila, zda je dost „klausovská“. Problémem bylo, že „klausismus“, který Mirek Topolánek označil za jakousi oficiální ideologii ODS při svém nástupu do čela strany, závisel na tom, co si zrovna myslel Klaus.
Ani Hůlka nekandiduje za nějaký srozumitelný program, ale především proto, že obdivuje Miloše Zemana, jak sám přiznává. I on chce být, stejně jako kdysi Topolánek v ODS, jedním z apoštolů idejí vůdce, jakkoliv by možná neuměl vysvětlit, co přesně ony ideje jsou. Nicméně jeho vstup do politiky je ještě pořád idealističtější, než chladný kalkul, který lze tušit za příklonem mnohých k miliardáři Babišovi, populistickému demagogovi Okamurovi, či politickému klonu Václava Klause jménem Bobošíková.
Někteří komentátoři si jistě po právu ztěžují, že není jasné, zda ČSSD vede Bohuslav Sobotka nebo Michal Hašek, ODS Miroslava Němcová nebo Martin Kuba, a TOP 09 Karel Schhwarzenberg nebo Miroslav Kalousek. Zároveň je to ale vlastně tak trochu jedno, protože u všech těchto subjektů víme, že reálně existují jako stranické struktury a lze si je ztotožnit s nějakým souborem idejí.
ČSSD bude po Sobotkovi a Haškovi. ODS, oprošťující se postupně od Klause, bude po Němcové i Kubovi. A dokonce i TOP 09, která se zdála být zpočátku závislá na Schwarzenbergovi, bude po něm i po Kalouskovi.
Zato z výše zmíněných nových stran nezůstane po Babišovi, Okamurovi, Zemanovi nebo Bobošíkové-Klausovi nic. Zejména ne nějaký koherentnější program, protože jejich hlavním programem je, že říkají v různých odstínech to, co si přejí slyšet znechucení voliči.
I proto, pokud je voliči pošlou do Poslanecké sněmovny nebo dokonce vlády, zažijeme znovu, co už jsme zažili s Věcmi veřejnými: chaos, nevypočitatelnost a neustálé poučování veřejnosti ze strany jejich reálného vůdce, které bude záviset na tom, jak se, obrazně řečeno, zrovna vyspal.
Právo, 2.10.2013