V souvislosti s tím, že Sněmovna tento týden volí dva kandidáty, které navrhne Senátu do rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), se rozjíždí další vlna politické i komentátorské hysterie na pravici. Ta navazuje na další, právě končící trapné kolo diskusí o lustračním zákoně, které jsme si museli vytrpět v souvislosti s komunistickým návrhem lustrační zákon zrušit.

Není divu, chce se říct. Zdecimované české pravici, která nedokázala voliče oslovit ani ideově, ani svými vládními výkony, nezbývá už žádný jiný jednoduchý nástroj, jak se legitimizovat alespoň v části veřejnosti.

Jenže tato část veřejnosti se zmenšuje, protože antikomunismus pětadvacet let po pádu bývalého režimu už nezabírá. A to nikoliv jen kvůli zapomínání, ale zejména proto, že byl pravicí účelově zpolitizován a používán jako nástroj politické mobilizace, a posloužil tak jako ideologické krytí pro pochybnou privatizaci, rozkrádání státu a postupné srůstání hlavního proudu pravice s kmotrovskými strukturami.

Někteří komentátoři tvrdí, že antikomunismus je na ústupu, protože veřejný prostor i některé instituce ovládla intelektuální a politická levice. Ta se prý nyní pokouší kupříkladu o puč v ÚSTR, aby znemožnila objektivní bádání o totalitní minulosti.

Ve skutečnosti je antikomunismus na ústupu nejen proto, že je téměř čtvrt století provozován českou pravicí jako politická fraška, ale také proto, že veřejný prostor je zahlcen mnohem čerstvějšími zločineckými příběhy i postavami, které zplodil nikoliv komunismus, ale český postkomunismus.

K diskusi o (ne)zrušitelnosti lustračního zákona lze podotknout snad už jen to, že i těžké vraždy se podle českého práva promlčují za 20 let.

V případě lustrací, což mělo být původně „revoluční“ opatření, se naopak můžeme nadít toho, že se je jednou česká pravice pokusí rozšířit ještě i na potomky pozitivně lustrovaných a bývalých funkcionářů KSČ. Vždyť lidé, které StB kdysi kvůli jejich postavení verbovala, jsou dnes v důchodovém věku nebo na jeho pokraji.

Už z tohoto boje za „lustrace na věčné časy“ vyplývá, že vůbec nejde o údajnou společenskou či politickou nebezpečnost pozitivně lustrovaných, ale jen o politické alibi jinak ideově prázdné pravice. Na skutečnou společenskou a politickou nebezpečnost máme dnes jiné machry. Ti mají ovšem lustráky bezvadně čisté.

Podle některých obhájců nezrušitelnosti lustrací nemají prý lustrace už sice velký praktický význam, ale mají význam symbolický. Ukazují, jak se demokratická společnost dívá jak na bývalý režim, tak konkrétně na ty, kdo porušovali lidská práva.

Bohužel i tato symbolika se většině společnosti jaksi ztrácí v mlze v situaci, kdy v přímém přenosu vidí symboliku jinou, se současným politickým režimem přímo intimně spojenou: kupříkladu pražského kmotra, který svým autem přejel a těžce zranil ženu, ale kterého jaksi nelze dostat do vězení.

„Lidská práva“ práva šíbra a miliardáře evidentně mají v současných poměrech vyšší hodnotu, než lidská práva jeho oběti, nebo těch, na jejichž úkor přišel, bůhvíjak, ke svému pohádkovému bohatství. Je dost těžké cítit za takových okolností morální paniku nad tím, že před více než čtvrtstoletím musel jakýsi Babiš coby řadový pracovník v zahraničním obchodu udržovat kontakty s StB.

Politická účelovost se tyčí i za debatou o ÚSTR. Tato instituce byla od počátku odsouzena k nezdaru, protože byla tehdy vládnoucí pravicí zkonstruována nikoliv „veřejnoprávně“, ale čistě politicky. Začíná to už jménem instituce, kvůli kterému pak musel parlament určit, které období české historie je třeba považovat za „totalitní“. Jinými slovy, aby snad nebylo mýlky, jak historii vykládat, politici se ještě před zřízením ústavu sami pro jistotu stali historiky.

Tehdejší politická reprezentace také měla možnost odstínit ústav od všemožných politických tlaků třeba tak, že by kupříkladu taxativně vymezila, kterých dvacet významných společenských institucí bude jmenovat svoje lidi do rady ústavu—bez ohledu na to, jaká je právě politická konstelace. Jenže pravice měla tehdy většinu v Senátu, který se zdál být pro levici nedobytný. Podlehla tedy pokušení ponechat Senátu kontrolu nad složením rady ÚSTR. Dnes sklízí plody tohoto uvažování.

ÚSTR pak proslul nikoliv tím, že objektivně zpracovává historii, ale tím, budeme-li parafrázovat Churchilla, že generuje více vlastní (většinou skandální a trapné) historie, než kolik ji dokáže sám strávit. Dosti smrdutým odpadem této vlastní krize identity, nikoliv objektivními produkty svého bádání, pak bombarduje veřejný prostor.

Většina veřejnosti je z lustrací i z ÚSTRu už jen unavená. S údajným nástupem levice to nemá nic společného.

Společnost má prostě úplně jiné problémy, než neustále řešit vnitřní problémy jakéhosi zpolitizovaného ústavu, či se „vyrovnávat s minulostí“ v kontextu politicky naordinované optiky, jako jsou lustrace, restituce, zákon o zločinnosti komunismu, či „lex“ ten či onen bývalý prezident.

Právo, 12.2.2014