Více než půl století od sebe dělí dva incidenty, v nichž zfackování oponentů v kulturní obci coby symbolů lži či převládajícího diskurzu odstartovalo živou diskusi o angažovanosti v umění. V roce 1960 v jedné vídeňské galerii během slavnostního ceremoniálu na počest Roberta Musila nafackoval básník Michael Guttenbrunner klagenfurtskému archiváři Karlu Dinklagovi kvůli tomu, že Dinklage, bývalý nacista, se přihříval v záři Musila, k jehož vyhnání do exilu sám přispěl.

Spisovatel Thomas Bernhard vzápětí poslal Guttenbrunnerovi telegram tohoto znění: Proč jen dva políčky? Srdečně blahopřeji. Díky! Thomas Bernhard

Na konci roku 2013, po předcházející rozjitřené debatě v kulturních periodicích o angažovanosti v umění, nafackoval student sociálních dějin a politické teorie a také občasný autor Tomáš Schejbal básníkovi Jaromíru Typltovi, když Typlt četl veřejně své básně. Útočníka doprovodil básník a publicista Jan Kubíček slovy: Druhý bod Manifestu DADA 2012: Kdo se dopustí umění, dostane do dršky!

České fackování nenašlo z různých důvodů tak prominentního zastánce, jakým byl kdysi v Rakousku Bernhard. Naopak, Schejbala a Kubíčka otevřeně kritizovalo hned několik novinářů a členů literární obce. A to nejen proto, že - vybuzeni emotivní diskuzí o potřebě či nepotřebě umělecké angažovanosti v několika kulturních a internetových periodicích - si vybrali jako symbol neangažovaného „čistého“ umění Typlta, který svůj postoj v předchozí mediální debatě otevřeně hájil, ale také proto, že vzápětí zaslali výhrůžný dopis novináři Adamu Drdovi, který je znám nejen svým politickým antikomunismem, ale i aktivním odkrýváním zločinů komunismu.

V něm mimo jiné psali: Vyhlásili jsme nemilosrdný boj dominantnímu polistopadovému diskurzu a jeho hlídacím psům v různých sférách debaty: poezie, literatura, publicistika, politika etc. Jako první padl za oběť našeho sémiotického teroru a pedagogické šikany básník Jaromír Typlt, bránící umění a apolitickou škrabošku postkomunismu a l´artpourl´artismu…Ty, jako agresivní antikomunistické hovado…jsi další na řadě v seznamu lidí, které je třeba pedagogicky zšikanovat.

Boj s neangažovaností, který kdysi vedl k facce básníka Guttenbrunnera archiváři Dinklagovi, předcházela vzrušená debata i v Rakousku. Sám Bernhard psal už v roce 1957 v textu Slovo mladým spisovatelům toto: Pryč je doba, kdy měly vaše verše zvuk. Z národa básníků a myslitelů se stal lid pojištěnců, lid úředníků a straníků, kraj slabochů, krajina suchých byrokratů. Z národa snílků se stal národ jednatelů…Dřepíte v kavárnách, bez slzí a bez humoru, nenávidíce sebe i svět kolem sebe…daleko od vší poezie.

Bernhard, spolu s několika dalšími autory, k nimž patřila později v Rakousku i Elfriede Jelinek, byl angažovaným autorem, který vědomě navazoval na tradice evropských spisovatelů, jako byli Jean-Paul Sartre, Bertold Brecht nebo Heinrich Böll. Ve vztahu k minulosti ovšem vycházeli on, Guttenbrunner a později i Jelinek z opačných pozic, než je tomu dnes u nás. Dominantním diskurzem, proti kterému bojovali, byla přetvářka a tendence spokojeného rakouského maloměšťáctví i politiky zametat pod koberec nacistickou minulost země, zatímco Schejbal a Kubíček vyhlásili naopak boj nikoliv komunismu, ale prvoplánovému antikomunismu.

xxx

Antikomunismus a apolitičnost, které Schejbal s Kubíčkem definovali jako terče jejich „sémiotického teroru a pedagogické šikany“, se sice mohou doplňovat, ale zároveň jsou to dvě dosti rozdílné věci. Básník Typlt navíc není na rozdíl od Dinklageho přímý pozůstatek a symbol nevyřešené minulosti. Jeho „provinění“ spočívá jen v tom, že stejně jako mnoho českých umělců a literátů neuvažuje, podle názorů obou rebelů, o literatuře ve společenském kontextu a tvoří - vypomůžeme-li si slovy literárních teoretiků Marty Svobodové a Jana Bělíčka z jejich polemiky s teoretičkou Evou Klíčovou - ve světě „vznešené autonomie a imanentního vývoje“.

Útok na Drdu je vedle vyhrožování násilím (které je už na hranici trestného činu) problematický z jiného důvodu: antikomunismus je totiž v mnoha ohledech o poznání složitějším fenoménem, než byl kdysi „antifašismus“, a to proto, že složitějším sociálním fenoménem než fašismus či nacismus byl sám komunismus.

Česká debata o angažovanosti tuto složitost minulosti nezvládá, navíc trpí dalším problémem, a ten je veskrze současný: odehrává se, aniž by si toho byla, zdá se, většina diskutujících vědoma, v době, kdy je svět o poznání komplexnější než minulost a naše zjednodušující diskuse o ní. Jakkoliv se Schejbal a Kubíček dotkli svým útokem na agresivně černobílý antikomunismus podstatného problému současné české společnosti, je jejich úzké vymezení tohoto údajně dominantního diskurzu bohužel též dokladem současného českého umělecko-intelektuálního provincialismu.

Oč v otázce „angažovat se, či ne“ ve světě za hranicemi české kotliny dnes opravdu jde, definoval výstižně rakouský spisovatel Robert Menasse, který v lecčems navazuje na Bernharda, ale v lecčems překonává Bernhardovo relativizovaní vlastní angažovanosti, tak jak to učinil kupříkladu při předávání rakouské Státní ceny v roce 1968, když prohlásil, že „vše je směšné, pomyslíme-li na smrt“ (tedy směšná je i angažovanost a ceny).

Podle Menasseho globalizovaný svět nevyžaduje pouze adekvátní politickou reakci ve vztahu k důsledkům, které s sebou nese digitální revoluce, strategie globálních koncernů a teroristických organizací, války a tenčící se zdroje, změny klimatu, explozivní nárůst počtu obyvatel, stárnutí západní společnosti, biopolitika, náboženský fundamentalismus a enormní migrace. Vyžaduje rovněž estetické formy odpovídající složitosti problémů. Panuje v něm poptávka po spisovatelích, kteří ve své tvorbě poukazují na to, z jakých řečových a politických předpokladů vychází naše myšlení a skutky.

xxx

Existuje samozřejmě mnoho důvodů, proč je pro české spisovatele, básníky a umělce angažovanost větším dilematem i traumatem, než byla v Rakousku. Umělecká angažovanost v českém prostředí měla kvůli nástupu komunismu v roce 1948 a pak i jeho dlouhému trvání jinou tvář a vývoj. Nejnadanější spisovatelé, básníci a dramatici, kteří se zpočátku angažovali ve jménu ideologie, jež nabízela zdánlivě jakousi humanistickou eschatologii, jako Pavel Kohout, Ivan Klíma nebo Milan Kundera, ze svého původního poblouznění ve světle represivní povahy režimu rychle procitali.

Po sovětské invazi v roce 1968 pak byla angažovanost na podporu komunistického zřízení už úplným protimluvem, a spisovatelé a básníci se stávali „angažovanými“ už tím, že vydávali svá díla mimo oficiální struktury, v samizdatu nebo v zahraničí. Navíc bylo jaksi přirozené vracet se v konfrontaci s režimem k haškovsko-kafkovské linii střetu jedince se systémem, nebo k čapkovské angažovanosti proti zřejmému zlu, která českou literaturu proslavila v první polovině 20. století.

V prvních dvou dekádách po pádu komunismu se ale ona haškovsko-kafkovská linie angažovanosti proti odcizenému systému z Česka téměř vytratila. Mnoho se napsalo o tom, že spisovatelé, básníci, dramatici i filmoví režiséři ztratili pádem režimu téma. Řada z nich se naopak intelektuálně a politicky, když už ne přímo umělecky, angažovala v budování demokracie a tržního hospodářství. A rozmazaly se i linie typické v západním umění, v němž se většina umělecky angažovaných rebelů hlásila vždy k levici.

Ačkoliv postupně došlo k jisté rehabilitaci sociálně-umělecké kritiky z levicových pozic, angažovanost zůstává dodnes problematickým pojmem. Zatímco na stránkách několika literárních časopisů a internetových periodik, jako jsou Tvar, A2, Host, Britské listy nebo Deník Referendum, se rozhořela emotivní diskuse o tom, co angažovanost je a není, a zda je vůbec dobré, aby umělci, zvláště pak literáti, tvořili s tím, že je v jejich tvorbě přítomno nějaké hledisko, stanovisko nebo dokonce ideologie, v praktické rovině mnoho angažovaných děl v literatuře, na divadle či filmu v posledních letech nevzniklo, zvláště pokud se bavíme o těch, které mají ambici utkávat se se současností spíše než s minulostí.

Pravda, objevily se sociálně kritické filmové dokumenty, jako třeba ty z dílny Víta Klusáka a Filipa Remundy či Víta Janečka i hrané filmy Bohdana Slámy či Roberta Sedláčka a Zdeňka Jiráského s obdobným zaměřením. V divadle tvorba směřovaná ideově jak zprava – inscenace Michala Bambuška zaměřené na „hity“ našeho vyrovnávání se s minulostí, nebo loni kontroverzní Miloš Ubu či politické kabarety Divadla Rubín, tak zleva – třeba satirická tvorba Romana Sikory. V literatuře pak sbírka Kapitalistické básně Kubíčka alias Klementa Václava Lakatoše či romány Petry Hůlové Strážci občanského dobra a Emila Hakla Obyčejná událost. Jsou to pořád ale spíše výjimky. Ve výtvarném umění se pak - vedle angažmá skupin jako Ztohoven či Rafani, nebo permanentní ataky veřejného prostoru Jiřího Davida - politická angažovanost často projevuje jen v podobě prvoplánové provokace, jako jsou některá díla Davida Černého.

Problematická jsou ovšem často i díla, která se tak či onak snaží reflektovat nedávnou minulost. Na jedné straně vznikly podařené sociálně-kritické filmy, jako je drama Pouta Radima Špačka, ale vedle nich řada hořkosladkých filmů, třeba ty z dílny režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovkého, které jsou divácky úspěšné i proto, že období komunismu vnímají sice kriticky, ale zároveň skrze silný opar jakési nostalgie a smířlivého humoru.

Některé, jako Pupendo, sice konfrontují bývalý režim z méně nostalgických pozic, ale většina se nese v duchu, který nastolil už v polovině 90. let divácky veleúspěšný film Petra Nikolaeva Báječná léta pod psa podle románu Michala Viewegha. K této vlně nostalgické kritiky (či kritické nostalgie) patří i Občanský průkaz Ondřeje Trojana, na točený v roce 2010 na motivy románu Petra Šabacha.

xxx

Právě nezpracovaná minulost tvoří jeden z neuralgických bodů české diskuse o angažovanosti. Neustále se vynořují otázky, jak o minulosti vlastně diskutovat a jak se k ní stavět. Souvisí to i s tím, že prvoplánový politický antikomunismus v podstatě na téměř dvě dekády znemožnil otevřenou debatu o předlistopadové minulosti. Antikomunismus se stal po roce 1989 jakýmsi automatickým odznakem příslušnosti k pravici, která v procesu budování trhu a demokracie hrála prim.

Nekritické nadšení pro (znovu)zavádění kapitalismu a demokracie se slilo s politickým antikomunismem do mediálně i umělecky dominantního diskurzu, který ponechával kritické angažovanosti z levicových nebo antisystémových pozic jen malý prostor.

Když historik Michal Pullmann ve své knize Konec experimentu z roku 2010 naboural černobílé vidění komunistické éry tvrzením, že bývalý režim byl založen na značné míře konsensu, a naznačil, že se mnoho z normalizačních způsobů chování, rituálů a diskurzních postupů přelilo do nové éry, byl okamžitě podroben zdrcující kritice. Autorův pokus teoreticky zastřešit pestrobarevnější pohled na éru pozdního komunismu vzbudil tak silný odpor i proto, že odkryl cosi jako společensko-politickou schizofrenii, v níž opožděný černobílý antikomunismus pravicové politiky a značné části médií - tvrzený státně posvěceným výkladem historie v podobě Ústavu pro studium totalitních režimů či lustračních i deklarativních zákonů o zločinnosti komunismu - doprovází neobyčejně silná vlna nostalgie po kulturních produktech normalizační éry i pokusů do určité míry rehabilitovat normalizační každodennost.

Vlna komunistického retra je přitom neobyčejně pestrá: od opakování televizních seriálů, estrád a úspěšných „režimních“ filmů, až po nově vznikající retroseriály typu Vyprávěj. Nemalá část společnosti bere de facto normalizaci na milost v duchu hesla: „Co jsme si, to jsme si!“ nebo úvah typu: „Každý si tak trochu zadal a každý byl tak trochu disident, ale celkově to nebylo zas tak nesnesitelné, pokud jste hráli podle tehdy platných pravidel“. Koneckonců na této vlně se vezl i bývalý prezident Václav Klaus, když trval na tom, že k pádu bývalého režimu přispěla svou pasivitou především masa mlčících občanů.

xxx

Rebelové jako Schejbal a Kubíček volí antikomunismus coby dominantní diskurz, s nimž je třeba bojovat, je ale otázkou, zda to není ve světle přibývajících nostalgických zobrazení i smířlivých výkladů minulosti jen minulá bitva. Navíc boj za uměleckou angažovanost pod praporem boje s antikomunismem může při zvolení jednoduchých prostředků, jako je fackování oponentů, působit stejně černobíle, jako působí aktivity českých antikomunistů. Ani jedna strana tak příliš nenapomáhá k tomu, abychom se pravdivě utkali s komplexním jevem, kterým komunismus u nás bezpochyby byl.

Přesto ale čin Schejbala a Kubíčka, i navzdory své exhibicionistické bezobsažnosti a ideové neujasněnosti, možná zpětně zasadil do smysluplnějšího kontextu, a dále rozproudil, diskusi o angažovanosti, kterou zatím v atmosféře nezájmu širší veřejnosti vedli na stránkách kulturních periodik intelektuálové jako právě Bělíček, Svobodová, Klíčová, Ondřej Slačálek, Roman Kanda, Bruno Solařík, František Dryje, Adam Borzič, Karel Dolejší, Petr Minařík a další.

Medializovanou fackou byla vržena do širšího veřejného prostoru debata, s níž se budou muset tak či onak vyrovnat nejenom teoretici, ale především tvůrci. Dokonce i mnozí z těch, kteří si přáli zůstat jen ve svém subjektivním světě „vznešené autonomie“, budou nyní možná nuceni zaujmout nějaké stanovisko.

Spisovatelé Jana Šrámková, Jan Němec a Ivana Myšková se už ozvali v textu publikovaném na konci minulého roku v týdeníku Respekt. Odmítli v něm volání části kritické obce po tzv. velkém románu. Román sám o sobě je podle nich existenciální výzva a velkým ho může učinit jen „okolnost“. Právě ta se však prý změnila natolik, že velký román učinila prakticky nemožným. Jakkoli tito tři autoři údajně chápou, že konkrétní texty vždy vycházejí z určitého světonázoru, distancují se od opětovné ideologizace literatury. Na stránkách literárních periodik právě probíhá názorové šikování, hned zítra to bude šikanování. První facka už padla - napsali.

Další diskutující ale možná zaujmou v reakci na onu první facku stanovisko opačné, aniž by chtěli někoho šikanovat. Budou nejspíš namítat, že je nepochopitelné, že právě česká diskuse se může točit okolo otázky, zda má být umělec angažovaný, protože se tak v podstatě zpochybňuje nejdůležitější a mezinárodně nejúspěšnější větev české kultury 20. století. K ověření tohoto tvrzení postačí pohled na seznam literátů, dramatiků a filmařů, kteří mezinárodně uspěli. Tvořili různým způsobem a vyznávali různé styly, ale všechny - od Haška, přes Kafku, Čapka, Kunderu, Klímu až po Havla či Formana nebo Menzela, ba i Hrabala - spojovaly různé formy angažovanosti.

Ti všichni by jistě souhlasili s tím, že velký román, jako každé velké dílo v jakémkoliv uměleckém oboru, je existenciální výzva. Zároveň by si ale asi nemysleli, že „velká“ díla umožňují jen okolnosti, anebo že současné okolnosti nejsou nazrálé k tomu, aby se mělo smysl angažovat. A souhlasili by nejspíš s Menassem, že umělci dnes, ani u nás, nic nebrání v tom, aby se zamýšlel přinejmenším nad tím, z jakých řečových a politických předpokladů vycházejí naše myšlení a skutky. Což už je sám o sobě způsob k vykročení z vlastní exkluzivní subjektivity do historie a společnosti.

I když naši velcí angažovaní ironici by jistě souhlasili i s tím, že „kdo se dopustí umění, dostane do dršky“!

Právo-Salón, 13.2.2014