Pro někoho možná matoucí titulek tohoto textu poukazuje k zásadnímu strukturálnímu problému Ústavu pro studium totalitních režimů, který se opět pěkně vyjevil při volbě nového ředitele. ÚSTR, ač má s pomocí archívů bývalé státní bezpečnosti zkoumat historii, se už od svého vzniku zabývá převážně sám sebou. I v čele s novým ředitelem tak bude činit dál.

Je tomu tak proto, že byl od počátku chybně zkonstruován. Místo toho, aby byl vytvořen jako vpravdě „veřejnoprávní“ instituce, vznikla instituce politická, jejíž radu, která vybírá ředitele ústavu, volí Senát. Do vínku také dostal problematický název, v němž slovo „totalitní“ musel definovat Parlament.

Ústav bylo přitom možné vytvořit buď jako pobočku nějakého již existujícího historického ústavu s tím, že by se vzhledem k citlivým údajům, které zpracovává, řídil speciálním režimem. Anebo bylo možné zákonem taxativně vyjmenovat nějakých 15 významných společenských institucí, které by do rady ústavu jmenovaly své zástupce bez politické interference.

Nestalo se, což má dva zásadní dopady. Tím prvním je skutečnost, že rada, která má na činnost ústavu dohlížet, je zpolitizovaná už tím, jaká senátní většina ji zvolila. I kdyby byli radní andělé, budou obviňováni z toho, že jsou někomu politicky zavázáni, mají nějakou vlastní politickou agendu.

Druhým dopadem je, že v případě takto zkonstruované instituce je v podstatě nemožné zabránit podezřením, že nejedná ve svých některých výstupech na politickou objednávku. Ve zpolitizovaném ústavu bude vždy předmětem kontroverzí, kdo, a základě jakých politických konexí, má k jeho potenciálně výbušným archiváliím přístup a kdo organizuje výstupy směrem na veřejnost.

Výsledkem nešťastného způsobu, jímž byl ÚSTR vytvořen, je, že je od svého vzniku zcela ponořen do vlastních problémů a kontroverzí, které znehodnocují i jeho vědecké výstupy. Různé kliky působící v ÚSTR, či se okolo něj formující, spolu vedou v podstatě politické války. Hrozí se žalobami, píši se pomlouvačné texty, kádruje se znovu a znovu každý nově zvolený ředitel.

I právě zvolený ředitel Zdeněk Hazdra se jistě dočká očerňování. Neúspěšní kandidáti se budou nejspíš soudit, v médiích vypukne řež mezi různými klany.

ÚSTR je tak ve stávající podobě mnohem více institucí vhodnou ke studiu naší poněkud patologické současnosti, než institucí vhodnou pro objektivní studium a archivování minulosti. Mají se ale vydávat ze státního rozpočtu stamilióny na instituci, která je mnohem více jakýmsi absurdním zrcadlem české současnosti, než institucí vpravdě historicko-badatelskou?

Když nově zvolený ředitel oznamuje, že se pokusí situaci v ÚSTR zklidnit, je to jen zbožné přání. Problém totiž není v prvé řadě osobnostní--jakkoliv ÚSTR evidentně přitahuje především lidi posedlé kádrováním a kontrolováním historie. Je to problém institucionální.

To nejužitečnější, co by mohli politici ve vztahu k ústavu udělat, je vystavět ho znovu--na zcela jiných základech. A ať už by byla jeho nová architektura jakákoliv, má naději fungovat pouze v případě, že od něj dají ruce pryč samotní politici a s nimi spřízněné klany.

Právo, 18.4.2014