Začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství Prostor v češtině kniha Jima Holta nazvaná „Proč existuje svět?“, kterou autor charakterizoval jako existenciálně detektivní pátrání po odpovědích na otázku „proč existuje něco, spíše než nic.“

Ve Spojených státech, kde vyšla v originále, vzbudila značný ohlas. The New York Times ji zařadil na seznam deseti nejlepších knih roku. U nás, ani s předmluvou české intelektuální celebrity Tomáše Halíka, žádnou díru do světa zatím neudělala. Je to škoda, protože je to čtení vskutku fascinující.

Nic na tom nemění ani skutečnost, že naprostá většina z nás ještě před předčtením první stránky knihy ví, že na otázku „proč existuje svět“ zatím neexistuje pro nás, s naším rozumovým aparátem, žádná odpověď. A že tak všechny „odpovědi“, které ve své konfrontaci s nejrůznějšími náboženskými systémy, filozofickými pracemi i vědeckými teoriemi nabízí ve své knize Holt, jsou nakonec jen hypotézami.
To, že se na rozdíl od USA Holtova kniha u nás nestala bestsellerem, je škoda i proto, že se v souvislosti s nedávným udělením Templetonovy ceny (což je jakási Nobelova cena za přínos na poli duchovna) Halíkovi rozhořela typicky česká debata o smyslu náboženství v dnešním světě dominovaném vědou. Katalyzátorem byla i nedávná návštěva Lawrence Krausse, amerického fyzika proslulého svým odporem k náboženství.

Ten patří ke skupině takzvaných nových ateistů, kteří nejen kritizují náboženství jako tmářství, ale odmítají také existenci Boha. V českém kontextu našly názory těchto nových ateistů, jejichž nejvýznačnějším představitelem je evoluční biolog Richard Dawkins, poměrně úrodnou půdu.

Holtova kniha je užitečná i proto, že názory nových ateistů na to, jak a proč vznikl svět, prezentuje jen jako jeden z mnoha názorových proudů.

Ukazuje především, že na otázku „proč něco existuje“ se lidé nejrůznějšími způsoby snaží odpovědět od pradávna. I argument nových ateistů, že ve světě kvantové fyziky lze neustále proměnlivé kvantové vakuum chápat jako substitut nicoty, takže „něco“ se mohlo „zrodit“ z ničeho jaksi samovolně, není nový. O vzniku něčeho z ničeho uvažovala už dávno před nimi některá náboženství nebo mystikové.

Halík ve své předmluvě reaguje i na tyto nové ateisty, když píše o jejich fundamentalismu—tedy o zjednodušeném intolerantním myšlení těch, kteří se zbožštěním vědy spojují paušální odmítání čehokoliv, co souvisí s náboženstvím a metafyzikou. Odmítají podle něj tvrzení Pascala a Kanta, že „největším výkonem rozumu je uznat hranice rozumu“, a nejsou tudíž schopni pokorné otevřenosti vůči Tajemství, vůči transcendentální dimenzi skutečnosti.

Zajímavé na Holtově detektivním pátrání po odpovědích na otázku „proč něco existuje“ je i to, do jaké míry různí teologové, filozofové nebo vědci, pokoušející se na tuto otázku odpovědět, nakonec jen žonglují s jazykem, aby hranice našeho rozumu zdánlivě obešli.

Můžeme si vzít jako příklad tvrzení nových ateistů, navazujících na teorie astrofyzika Stephena Hawkinga, že „něco“ mohlo povstat z nicoty skrze kvantové fluktuace v kvantovém vakuu. Mnohé asi napadne, že neustále proměnlivé kvantové vakuum může jen těžko substitutem nicoty, protože nicota je prostě nic. Proměnlivé kvantové vakuum už je „něco“. Odkud přišel impuls k jeho existenci?

Holt se nebojí ani humoru, když třeba popisuje agresivní či udivené reakce některých myslitelů na samotnou otázku „proč existuje něco, spíše než nic?“ Už sama tato otázka podle některých totiž nedává vůbec žádný smysl.

Ať už přistupujeme k otázce samotné existence světa z náboženských či vědeckých premis, nebo prostě tak, že se jí nemá smysl zabývat, Holtův přehled nejrůznějších vysvětlení nakonec nenechá bez otázek nikoho: ani ty, kdy si před otevřením knihy mysleli, že odpověď znají, protože v takovou odpověď prostě věří.

Holt je intelektuálně nemilosrdný. Nevyhýbá se kritickému pohledu na Boha coby prvního hybatele, ani Boha, který se v našem světě angažuje. Nevyhýbá se ale ani teoriím, v nichž Bůh nefiguruje. Neuspokojí se ani s fyzikální odpovědí, že náš vesmír vznikl „velkým třeskem“, protože „něco“ přece muselo způsobit velký třesk. Za každou jím prodiskutovanou hypotézou se tak nakonec tyčí další otázky.

Halíkova předmluva je výstižná, když zdůrazňuje, že i po všech možných odpovědích jsme konfrontováni s Tajemstvím. Píše, že snad bychom mohli říci, že „něco“ je tu proto, aby odkazovalo k tomu, co není „nic“ ve světě předmětných jsoucen,a že ono tajemné NIC/VŠECHNO je tu jako horizont, který tento předmětný svět nese,neustále obklopuje a skrze viditelné a pojmenovatelné prosvítá.