České diskuse o reformách, které mají zmodernizovat stát, jsou pozoruhodné tím, že se odehrávají tak, jako by Česká republika byla izolovaným ostrovem, kde nám nezbývá než nejrůznější věci znovu vynalézt. Co na tom, že Česká republika leží uprostřed Evropy, je členem Evropské unie i dalších mezinárodních organizací, a že téměř každá z reforem, které se u nás prosazují v zájmu institucionální modernizace, už byla funguje jinde.

Na začátku 90. let jsme se potýkali s úkolem privatizovat postátněné hospodářství, který od našich politiků vyžadoval jistou míru originality, čehož kupříkladu v podobě kupónové privatizace využili. Neexistovalo také příliš mnoho návodů, jak co nejrychleji obnovit občanskou společnost v zemích, kde byla totalitním režimem zadušena.

Ale už v diskusi o občanské společnosti se ukazovalo, jak hluboce provinční, a tedy neobeznámená se zkušenostmi vyspělých demokracií, česká společnost je. Mnozí si jistě vzpomenou, jak tehdejší premiér Václav Klaus tvrdil, že občanská společnost, která tvoří páteř všech vyspělých demokracií, je jen jakýsi intelektuální konstrukt, který si vymysleli disidenti v pozdní komunistické éře.

Podobných nesmyslných tvrzení jsme si z úst českých politiků během posledního čtvrtstoletí vyslechli bezpočet. Často byla možná jen proto, že česká veřejnost většinově neměla ponětí o tom, jak věci fungují ve vyspělých zemích.

Pětadvacet let po pádu komunismu bychom ale mohli doufat, že přinejmenším média budou poučenější a nenechají si od politiků věšet bulíky na nos. Místo toho jsme v současné diskusi o zákonu o státní službě zase jednou svědky toho, že i někteří komentátoři přejímají nesmyslná tvrzení o tom, že zákon vytvoří jakousi novu úřednickou šlechtu, a že nám místo politiků budou vládnout byrokrati.

Česká republika je přitom jedinou zemí Evropské unie, která zákon o státní službě nemá. Nebo, lépe řečeno, má ho, ale už 12 let odkládá jeho účinnost. Čeští politici celých těchto dvanáct let tvrdili, že zákon odkládají, protože by jeho naplnění bylo drahé, nebo že je špatně napsaný.

Ve skutečnosti se politické strany napříč politickým spektrem jednoduše nechtěly vzdát možnosti rozdělovat po každých volbách v podobě vysokých úřednických postů prebendy a udržovat si vliv na chod státu i v záležitostech, v nichž se ho politici na západ od nás z dobrých důvodů vzdali.

Je v pořádku, že se vedou diskuse o technických parametrech zákona. V pořádku naopak není, když polici a někteří komentátoři znovu vznášejí argumenty o samotném smyslu státní služby.

Nejenže tím zase jednou naznačují, že vůbec neznají širší evropský kontext. Je to trapné také proto, že zákon už měl být účinný dlouhých 12 let, neboť jeho přijetí v roce 2002 bylo podmínkou vstupu naší země do EU.

Vynalézáme tedy zase jednou už vynalezené kolo. V obecné rovině někteří politici a komentátoři vznášejí argumenty proti samotné existenci státní služby, která by byla chráněna od politických tlaků, přičemž je jim úplně jedno, že tahle diskuse v Evropě už dávno proběhla. Jejím výsledkem bylo, že všechny vyspělé země profesionální státní službu chráněnou před politickými tlaky mají.

Kolo ovšem u nás bohužel do zbytečně vynalézáme, i pokud jde o zmíněné technické parametry zákona. Státní služba funguje v některých evropských zemích lépe, v některých hůře, a v některých zemích výborně. Čeští politici by ale evidentně považovali za potupné jednoduše převzít jeden z oněch výborně fungujících modelů.

Proč jen přeložit do češtiny a schválit, co se jinde výborně osvědčilo, když mohou legislativně kutit a ještě nás k tomu oblažovat originálními úvahami. I proto je ale česká diskuse o státní službě zase jen smutnou ukázkou toho, jak provinční a do sebe zahleděná naše politika i čtvrtstoletí od pádu komunismu je.

ČRo Plus, 6.8.2014