Odmítavé a vůči zbytku Evropské unie neloajální reakce premiérů České republiky, Maďarska, Slovenska a Rakouska ke zpřísňování sankcí Evropské unie vůči Rusku kvůli jeho počínání na Ukrajině nás konfrontují s nepříjemnými otázkami ohledně identity našeho regionu.

Tou první je, zdali země střední Evropy mají ve své politické kultuře zakódováno něco, co jejich politické vůdce opakovaně vede k chybným rozhodnutím, která mají během velkých krizí katastrofální důsledky.
Byla to střední Evropa, která ve 20 století byla zdrojem dvou zničujících světových válek.

Můžeme samozřejmě argumentovat, že svůj díl viny nesly i západní mocnosti, a že kupříkladu Mnichovská konference, která porodila zhoubnou politiku „appeasementu“, jež následně otevřela dveře ke 2. světové válce, měla se střední Evropou společného pouze tolik, že Mnichov leží ve střední Evropě, Adolf Hitler byl Rakušan, a že se jednalo o osudu sudetských Němců v Československu.

Jenže Mnichovu předcházel anšlus Rakouska, nadšeně vítaný tamním obyvatelstvem, jakož i rychlá degenerace řady následnických zemí Rakouska-Uherska do autoritářských režimů, které kvůli svému koketování s fašismem Hitlerovi jeho vzestup přinejmenším nijak neztěžovaly. Československo bylo posledním ostrovem demokracie v regionu, ale v konfrontaci s mnichovským diktátem se nakonec i ono vzdalo. Druhá republika pak už byla nechutným rejdištěm českých fašistů, kolaborace s Němci během okupace poměrně rozšířeným chováním.

Druhou otázkou týkající se chování středoevropských premiérů v současné rusko-ukrajinské krizi je, zda nějak nesouvisí s érou komunismu. Česká republika, Slovensko i Maďarsko zdědily z dob komunismu početné „páté kolony“ antidemokratů, či lidí dodnes sympatizujících se silovou politikou Ruska. Jenže takové Rakousko, jehož premiér svými výroky sankce EU také zpochybňuje, komunistickou minulost nemělo.

Nabízí se tedy otázka, zda doba komunismu nepoznamenala všechny středoevropské země spíš tím, že bez ohledu na to, zda byly komunistické nebo ne, Sovětský svaz v nich udržoval rozsáhlé agenturní sítě. Vídeň byla známá jako základna sovětské KGB na Západě. V Praze zůstala přítomnost ruských tajných služeb a mafií silná i po roce 1989. Tezi o agenturních sítích Moskvy by potvrzovala i skutečnost, že k současným nejhlasitějším pochybovačům o smyslu razantnějších postojů vůči Rusku patří k Kypr, který byl základnou KGB už před rokem 1989 a poté se stal základnou ruských mafií.

Mohli bychom ale také argumentovat, že skutečně spojujícím faktorem v chování Prahy, Bratislavy, Vídně a Budapešti v současné krizi je kultura maloměšťáctví, zděděná už z dob Rakouska-Uherska, která zásadně nadřazuje osobní zájmy obecnějším. Toto středoevropské „kondelíkovství“ se projevuje zejména tím, že staví svůj maloměšťácký blahobyt a klídek programově nad vše ostatní, přičemž si ve svém omezeném provincialismu odmítá klást závažné otázky.

I proto se uvalení sankcí, které mají zastavit agresivní chování Ruska, v podání premiérů středoevropských zemí mění v účetnickou operaci, doprovázenou jalovými výzvami k hledání „nějakého politického řešení“. Český premiér zpochybňuje kupříkladu zpřísnění sankcí slovy, že je třeba vyhodnotit, zda byly účinné ty předešlé. Dobře přitom ví, že (ne)účinnost sankcí se projeví až časem, a že mezitím Rusko už může okupovat celou Ukrajinu.

Středoevropské „kondelíkovství“ je zajímavé tím, že navzdory tragické historii regionu, který americký historik Timothy Snyder nazval ve svém bestselleru „krvavými zeměmi“, má opakovaně tendenci strkat před velkými, potenciálně nebezpečnými událostmi hlavu do písku. Současný postoj Sobotky by se dal shrnout takto: neprovokujme zbytečně, neohrožujme naše hospodářství, hleďme si svého, ono se to nějak vyřeší.

V širší rovině chování středoevropských lídrů souvisí s nevyzrálostí politiky v regionu, jehož politika byla pokleslá a reakcionářská už v dobách rakousko-uherského mocnářství. Politika se opakovaně provozuje v podobě politikaření, spíše než v podobě strukturovaného diskurzu a odpovědných rozhodnutí, která mohou bolet.

Navíc mezinárodní politika je opakovaně činěna rukojmím té domácí. Sobotka proti sankcím zčásti protestuje a v otázce správné reakce vůči Rusku trapně lavíruje, protože se bojí voličů sociální demokracie. Co je mu do nějaké společné evropské politiky, když hrozí, že ho silná proputinovská lobby ve vlastní straně za případné principiálně prozápadní postoje vytrestá?

Střední Evropa prostě nemá žádné státníky, má jen politikařením posedlé politiky nevalné úrovně. Když se nějaký státník, jako byli u nás Tomáš Masaryk nebo Václav Havel, objeví, je „kondelíkovstvím“ popliváván a vysmíván. V tomto kontextu vůbec není náhoda , že současný Černín označuje Havlovu politiku lidských práv za „kýč“ a přemýšlí usilovně především o tom, jak se podlézavě zavděčit komunistické Číně.

Současná situace také ukazuje, že Polsko není typicky středoevropskou zemí. Každý demokrat v našem regionu může Polákům v současné krizi jejich lídry jen závidět. Otázkou je, jak dlouho Polsko bude mít se svými kondelíkovskými partnery v tzv. Visegrádské skupině trpělivost.

Možná z chování současných středoevropských premiérů coby jakéhosi zrcadla jejich populací lze také učinit závěr, že když se dlouhodobě ohýbá nějaké zemi páteř, je těžké ji pak narovnat. Svého druhu podrazácké či nedospělé chování vůči Evropské unii bylo v některých zemích regionu zřejmé už před současnou krizí. Pokusy maďarského premiéra Orbána omezit liberální demokracii v Maďarsku dost připomínají vývoj v Maďarsku před 2. světovou válkou.

Nyní, když ukrajinsko-ruská krize vyšponovala napětí do vyšších otáček, se ukazuje, že napřímit se a jednat s rovnou páteří není v zemích s historicky dlouhodobě ohnutou páteří snadné. Putin to bohužel samozřejmě ví, a bude se středoevropským kondelíkovstvím aktivně pracovat ve snahách rozložit západní jednotu.