V argumentech českých kritiků západních hodnot, potažmo klasických lidských práv, se často setkáváme se značným zjednodušováním. Tím nejzávažnějším je, že jsou spojeny s jednostrannou kritikou politiky Spojených států v posledních letech.

Pak už stačí jen vyjmenovat neúspěšnou americkou invazi v Iráku, poukázat na údajnou obludnost „humanitárního bombardování“ NATO v Jugoslávii, popřípadě poukázat na rozvrat v Libyi po vojenském zásahu tam. Když se k tomu přidá filipika na téma amerických neokonzervativců, kteří prý pod rouškou západních hodnot a obrany lidských práv chtěli zavádět silou demokracii, je takříkajíc „vymalováno“.

Nedávno předvedl tuto komentátorskou figuru Václav Žák (Právo, 1. 12. 2014). A spolu s tím se rovnou pustil do kritiky údajné západní spoluviny na současné krizi na východní Ukrajině, k čemuž si vypůjčil argumenty amerického politologa Johna Mearsheimera, který v podstatě tvrdí, že Rusko bylo ke své agresivní politice dohnáno rozšiřováním NATO a dalšími akty Západu, které nerespektovaly předešlé dohody a důstojnost Ruska.

Co na tom, že Žák mohl také zmínit brilantní odpověď bývalého amerického velvyslance v Moskvě Michaela McFaula, který Mearsheimerovy argumenty přesvědčivě zpochybňuje (Sumarizaci McFaulových argumentů nabídl ve svém Auditu kuppříkladu Jan Macháček). Možná se nehodily do Žákovy argumentační konstrukce stejně, jako se nehodilo zmínit, že nikdy nebyl jen jeden Západ—ten americký v jeho neokonzervativním pojetí. Čehož si během invaze v Iráku s nelibostí povšimli někteří neokonzervativci, a mluvili proto o Američanech jako o těch „z Marsu“, zatímco o Evropanech jako „o těch z Venuše“.

Neokonzervativci také rozdělili Evropu na „starou“ a „novou“, přičemž chválili tu novou za podporu, kterou jim při invazi vyslovovala. Když se kupříkladu Žák vzpírá argumentu, že náš postkomunistický region není tak úplně „západní“ a je stále poznamenán svým únosem do ruské Byzance, měl by se zamyslet nad otázkou, proč právě v postkomunistické Evropě našly neomarxisitické argumenty a politika síly amerických neokonzervativců tolik pochopení, zatímco ve „staré Evropě“ nikoliv.

Ani našimi současnými lidskoprávními holubicemi kritizovaný Václav Havel přitom nebyl pro invazi takříkajíc všemi deseti“. Na jedné straně z lidskoprávních pozic vítal, že USA svrhly v Iráku diktátora, který povraždil desetitisíce svých odpůrců, na straně druhé měl pochyby o oficiálním zdůvodnění invaze i jejím provedení.

Havlovi je také otloukáno o hlavu, že použil pojem „humanitární bombardování“ Jugoslávie. Nebyl to možná nejšťastnější slovní obrat, ale rádo se zapomíná na to, že souhlas s bombardováním dala tehdejší česká levicová vláda, vedená Milošem Zemanem. I když, jak ukázal v nedávném textu tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan, se k tomuto kroku nikdo nechce hlásit, jisté je, že tehdy vládnoucí levice, jejíž souputníci dnes kritizují Havla coby bezmála jednoho z „neokonzervativců“, bombardování posvětila.

Bylo by tedy záhodno přistupovat jak k výčtu údajných hříchů Západu, tak kritice USA, tak odmítání západních hodnot i lidských práv poněkud plastičtěji, než jak to činí někteří rozohnění čeští kritici na levici. Nejprve by bylo dobré si zamést před vlastním prahem, protože jak americká invaze v Iráku, tak bombardování Jugoslávie se udály za vlád vedených ČSSD. Ty se proti nim nijak rezolutně nepostavily. A ačkoliv se ČR nestala oficiálně součástí „koalice ochotných“, de facto Američanům v Iráku později asistovala.

Je také třeba připomenout, že lidská práva neučinil nástrojem americké politiky pravicový americký prezident Ronald Reagan nebo oba Bushové, ale už před nimi nejlevicovější ze všech amerických prezidentů--Jimmy Carter. Lidská práva pak akcentovala i řada Evropou přijatých či iniciovaných dohod a smluv. K některým se USA odmítly připojit. Není to tedy žádný výmysl amerického imperialismu.

Mezi lidská práva patří celá řada hodnot, které se zrodily v Evropě. I proto je směšné se snažit lidská práva zdiskreditovat jednostrannou kritikou USA. Je také třeba znovu a znovu připomínat, že v mnoha zemích, kterým prý nemáme do lidských práv co mluvit, by za text tak kritický k vlastní civilizaci, hlavním spojencům či vlastní zemi, jaký publikoval kupříkladu Žák, autor okamžitě skončil ve vězení.

Právo, 5.12.2014