Ještě ani neodezněl šok z teroristického útoku islamistů na redakci satirického časopisu v Paříži a nejeden komentátor je nám připraven vysvětlit, že za všechno si může zase jednou především sám Západ. Najdeme sice i nemálo komentářů, které realisticky usuzují, že kořeny islámského fundamentalismu jsou mnohem hlubší než jen to, že jsou jen reakcí na západní počínání, ale to mnohé neodradí od analýz typu, že útok v Paříži, jakož i mnohé další, by se nestal, „kdyby Západ….“

Kupříkladu kdyby Západ prý nepromyšleně vojensky nezasáhl v některých islámských zemích. Co na tom, že zatím největší teroristický útok, tedy útok na USA 11. září 2001, byl spáchán před vojenským zásahem v Afghánistánu a Iráku. A že vojenské obsazení Afghánistánu bylo především vedeno snahou USA a dalších zabránit tomu, aby se tento již tehdy zcela rozvrácený stát stal permanentní základnou Al-Kajdy.

Těm, kdo tak rádi splétají úvahy o tom, že by se to či ono nestalo, kdyby Západ neudělal to či ono, nebo si alespoň počínal promyšleněji, stojí za to připomenout, že teroristický útok z 11. září 2001 byl, zdá se, veden nikoliv primárně pomstou za nějakou konkrétní akci Západu, ale prostě nenávistí k západní civilizaci. A že Afghánistán, kde měla Al-Kajda do té doby bezpečné útočiště, byl rozvrácen primárně nikoliv západní invazí, ale předešlou sovětskou invazí, jakkoliv USA jistě udělaly chybu, když ve snaze invazi zastavit vsadily na vyzbrojení mudhažidů.

I tak dodnes můžeme číst komentáře, že útoky Al-Kajdy byly vlastně jen reakcí „uražených a ponížených“ na první válku v Zálivu, jakkoliv během ní USA jen zastavily agresi Saddáma Husajna, kterého islámští fundamentalisté nenáviděli skoro stejně jako Západ. I v případě více problematických západních intervencí na středním Východě a v severní Africe míní někteří komentátoři, že mnohé problémy, kterým dnes v podobě terorismu a rozvratu v tamních zemích čelíme, by se nestaly, kdybychom se drželi stranou nebo jednali tak nějak „promyšleněji“.

Jsou to svého druhu úvahy z oblasti alternativní historie. Vůbec totiž nevíme, zda by fundamentalisté, tak jako před rokem 2001 Al-Kajda, a tak jako nyní kupříkladu Islámský stát, nezískali bez západních intervencí ještě větší vliv, anebo zda by nyní diktátorské režimy v regionu, v nichž by nikdy neproběhlo „arabské jaro“, nedisponovaly zbraněmi hromadného ničení. Zcela nejisté pak je, zda by islámští fundamentalisté Západ nenáviděli méně, kdyby jejich svět víceméně ignoroval.

Jistě, Západ se ve vztahu k islámskému světu i jinde chyb dopouští, a je třeba se z nich co nejvíce poučit. Ale zejména u nás, kde mají různí komentátoři a politici neustále potřebu Západ poučovat, by bylo dobré je posuzovat skutečně analyticky, na základě nejrůznějších zdrojů i v jiných jazycích, nikoliv primárně ideologicky. A také si neustále připomínat, že jsme dnes jediným civilizačním okruhem, kde můžeme svobodně provozovat kritiku i sebekritiku.

Útok na pařížskou redakci byl totiž útokem právě na tuto svobodu, což by i naši tvůrci slohových cvičení typu „za všechno může nakonec zase jen Západ“ anebo „naše svoboda je ve světě globálního kapitalismu stejně už jen chiméra“ měli brát v úvahu. Taková tvrzení, jakož třeba i radikální soudy o „lžiideologii lidskoprávního atlanticismu“ se dobře čtou v intelektuálních esejích, ale jejich pravdivost trochu bledne tváří v tvář realitě, jako je třeba ta z Paříže.

Navíc, bez trochy „západního patriotismu“ a hrdosti na hodnoty, které se v posledních desetiletích zkoncentrovaly do pojmu „svoboda“ ( o níž bylo nutné svádět ve 20. století nemalý boj i v rámci samotné západní civilizace), můžeme nakonec skončit jako apendix civilizačních okruhů, z nichž se rekrutují tu pařížští teroristé, tu zelení mužíci na Krymu, tu komunističtí kapitalisté v Číně.

Právo, 10.1.2015