Česká politická debata o uprchlících, kteří zaplavují Evropu, vyjevuje nejen očekávané stereotypy, ale také notnou míru pokrytectví v názorech různých politických stran. Ať už jsou proti většímu přijímání uprchlíků, nebo jen údajně proti kvótám na jejich rozdělování do členských zemí Evropské unie, jimi navrhovaná alternativní řešení jsou jen jakousi kouřovou clonou, která rozhodně nemůže uprchlickou kalamitu vyřešit.

Jeden z oblíbených argumentů zní, že naše země namísto přijímání uprchlíků jim raději chce pomáhat v zemích jejich původu, jakož i pomáhat při stabilizaci rozvrácených zemí. To je na první pohled pěkný argument, ale vyhýbá se otázce, co s uprchlíky, kteří už do Evropy dorazili a tísní se v přeplněných utečeneckých táborech na jihu Evropy. Navíc nám politici nejsou schopni vysvětlit, co přesně mají být ona účinná opatření v zemích původu uprchlíků.

Další série licoměrných argumentů se týká kvót, které pro rozdělování uprchlíků do jednotlivých zemí Unie navrhuje Evropská komise. Je to prý opatření, které dále poškodí důvěru lidí v Unii. Jednotlivé státy by prý měly o míře solidarity s uprchlíky rozhodovat samy, podle svých možností. Co na tom, že Komise k návrhu zavést kvóty přistoupila i proto, že „dobrovolná solidarita“ řady zemí byla téměř nulová, takže břímě pomoci by zase zůstalo jen na těch tradičně ochotných pomáhat, jako jsou Německo a skandinávské země.

V argumentaci našich politiků také zaniká skutečnost, že Evropská komise navrhla dva typy kvót: jedny pro příjem uprchlíků z utečeneckých táborů v Sýrii, kde České republice navrhuje přijmout 525 uprchlíků, a pak kvóty pro distribuci uprchlíků, kteří už jsou v jižní Evropě nebo do Evropy směřují. Ta je vyjádřena procentuálně—v závislosti na ekonomických a dalších možnostech dané země.

Absurdnost české diskuze o číslu 525 možná nejlépe vystihl publicista Petr Zídek, když upozornil, že českou politickou reprezentací oslavovaný Nicholas Winton kdysi sám zachránil o sto židovských dětí více, než je 525 uprchlíků, nad nimiž nyní jako nad nepřípustným dirigismem Evropské komise, jehož důsledky prý jen těžko zvládneme, běduje skoro jako jeden muž česká politická reprezentace.

Politici také účelově směšují dvě roviny: solidaritu s uprchlíky a solidaritu s ostatními zeměmi Unie. Zamlčují, že pokud nějak nepomůžeme s uprchlíky i my, zůstane na bedrech jiných zemí Unie. A to buď proto, že mají tu smůlu, že sousedí s Afrikou, anebo prostě proto, že tradičně pomáhají.

Licoměrná je i starost některých českých politiků o to, zda uprchlíci přijatí jednotlivými zeměmi na základě kvót v nich v rámci schengenského prostotu zůstanou a nepůjdou nakonec stejně do tradičních bašt přistěhovalectví, jako je Německo. Smyslem kvót je přitom především pomoct uprchlíkům v první fázi jejich pobytu: od vyřízení papírů až po nezbytnou materiální a vzdělávací pomoc. Kam půjdou poté, co získají v EU trvalý pobyt, je opravdu jejich věc, pokud nezrušíme Schengen. Německo, které kvóty podporuje, to jistě dobře ví.

Největšímu testu vystavuje ale uprchlická vlna českou levici. Ta měla v minulosti plná ústa solidarity s utlačovanými a poníženými masami. Nyní se ovšem bojí svých voličů, kteří se na uprchlíky coby novodobý „proletariát“ éry globalizace koukají skrze prsty. Ideoví guru levice varují, že nám tito imigranti projí zbytky sociálního státu.

Česká levice je v pasti i proto, že coby programová „holubice míru“--a v poslední době i kritik nejrůznějších vojenských intervencí Západu pod vedením Spojených států--neví, jak naložit s návrhy na vojenské akce Evropské unie na severu Afriky. Je přitom jasné, že pokud Unie nezlikviduje pašerácké základny a nevytvoří na obsazeném území systém utečeneckých táborů, kde může rozhodovat o tom, kdo z uprchlíků má dostat azyl v Evropě, bude uprchlická kalamita pokračovat.

Kdyby nebyla situace tak tragická, bylo by skoro zábavné sledovat, jak se česká levice tváří v tvář uprchlické kalamitě kroutí. Vůbec neví, jak se zachovat, takže si nakonec notuje s pravicí v mlhavých řečech o tom, že nejlépe je situaci řešit přímo v rozvrácených zemích. S uprchlíky, kteří už na jih Evropy dorazili nebo dorazí, ať si poradí zbytek Unie, anebo, ještě lépe, prý zejména ty země, které kdysi měly kolonie nebo se účastnily vojenských intervencí v Africe a na Středním východu.

Co na tom, že komunistické Československo spolu se Sovětským svazem kdysi pomohlo stvořit a vyzbrojovat diktátorské režimy v zemích, z nichž po jejich zhroucení uprchlíci nejvíce proudí. S tím naše levice, dokonce ani ta komunistická, prý nemá nic společného. Jak snadné je vinit ostatní z důsledků kolonialismu, když u nás, zdá se, historie začíná až po roce 1989.

ČRo Plus, 20.5.2015