Od vypuknutí uprchlické krize říkají předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a první místopředseda strany Milan Chovanec totéž, ale přesto to není totéž. I po přehlasování naší a dalších tří zemí zbytkem Evropské unie v otázce schválení povinných kvót pro distribuci uprchlíků, je Chovanec o poznání méně diplomatický než Sobotka.

Ten působí od začátku krize spíše jako kolovrátek, který mechanicky opakuje základní teze českého přístupu k uprchlické krizi, přičemž se občas zdá, že není o neústupnosti vůči Unii stoprocentně přesvědčen, ale pod tlakem tak mluvit musí. Zato ministr vnitra Chovanec se jeví jako „duch“ i motor této politiky.

Tu vášnivě kritizuje kvóty, tu se kriticky „naváží“ do německé politiky, tu se nekompromisně ohradí proti obviněním, že jeho ministerstvo v uprchlických centrech nezachází humánně se zadrženými migranty, a tu se pustí do údajně příliš „idealistického“ ministra pro lidská práva za ČSSD Jiřího Dienstbiera. Ani po přehlasování České republiky zbytkem Unie nešel daleko pro silná slova, a to i na adresu Polska, které na poslední chvíli kvóty podpořilo.

Rozdíly mezi oběma politiky se vyjevily i při nedávném jednání Sněmovny o uprchlické krizi. Sobotka prezentoval data. Vystupoval vyváženě, ale suše. Chovanec působil jako politik, který si roli lídra v českém zákopově-obranářském postoji k řešení krize užívá.

Že by měl Chovanec Sobotku zastiňovat, popřípadě snad ohrozit v čele ČSSD, neměl přitom Sobotka dozajista v plánu, když vzal Chovance na milost po „lánském puči“, v němž Chovanec nejprve figuroval na straně pučistů., ale pak je zradil. Zdálo se, že Sobotka tak získal vlivného spojence, kterého může i kvůli tomu, že na něj takříkajíc „něco má“, kontrolovat.

Což o to, za normálních okolností by Chovanec coby zdatný politický „šíbr“ Sobotkovi nejspíš dál dobře kryl záda. Jenže uprchlická krize z něj udělala v roli mocného ministra vnitra oživlého politického golema. A není jisté, zda má Sobotka k tomuto golemovi ještě šém.

Pokud ne, bude to moci vyčítat jen sám sobě. Zdá se totiž, že zapomněl co ho po „lánském puči“ zachránilo. Tehdy se postavil proti politickému cynismu a v mnoha lidech následně dokázal svojí slušností mobilizovat to lepší.

V uprchlické krizi s ničím „lepším“ ale nepřišel, jen se spolu se zbytkem ČSSD vezl na vlně populismu. Otěže výkonu odlidštěné politiky vůči uprchlíkům předal Chovancovi, který má, zdá se, na politiku coby technologii moci bez hodnot nadání, a bezkrevného premiéra zcela zastínil.

Jako principiální spojenci nakonec zůstali Sobotkovi a jeho vládě jen orbánovské Maďarsko a Slovensko vedené postkomunistickým Smerem Roberta Fica, který nyní chtějí někteří čelní evropští socialisté vyloučit ze socialistické frakce v europarlamentu.

A na rozdíl od Polska neměl Sobotka, ani jeho vláda, připraven před hlasováním o kvótách ani žádný ústupový plán, takže Česká republika utrpěla ponižující porážku, což bude politicky přičteno na vrub spíše Sobotkovi než Chovancovi.

Když nyní Sobotka navíc připouští, že ČSSD by mohla „nenominováním“ vlastního kandidáta podpořit v prezidentské volbě Miloše Zemana, zdá se, že definitivně spotřeboval veškerý politický kapitál, který na podzim roku 2013 nahromadil. Pokud přijde další „puč“, nikdo už Sobotku nejspíš nebude litovat.

Stranu nedokázal zreformovat, ba se o to ani nepokusil. Možná to ani není možné, protože postkomunismus je, zdá se, v ČSSD zakořeněn mnohem hlouběji než moderní levicové instinkty.

Tak či onak, uprchlická krize jasně vyjevila, že Chovanec vyjadřuje v současné ČSSD ducha národně-socialistického postkomunismu, který nemá se socialistickou levicí na Západě moc společného, mnohem lépe než „slušnák“ Sobotka, který by se možná jako skutečný sociální demokrat rád choval, ale nemá pro to v ČSSD "lidský materiál".

Začíná se tak jevit v jejím čele jako stále více nadbytečný a jím stvořený politický golem Chovanec ho nejspíš brzy "vyřídí".

ČRo Plus, 23.9.2015