Evropská unie možná udělala fatální chybu, když při svém rozšiřování směrem na východ před dvanácti lety podcenila nevyspělost demokracie v bývalých komunistických zemích. Pokud by proces rozšíření o postkomunistické země mohla dnes zopakovat, možná by buď některé země z našeho regionu nepřijala vůbec, anebo by nejprve zakotvila do unijních smluv mechanismus, jenž by umožnil mnohem snadnější dočasné suspendování nebo úplné vyloučení členských zemí, které porušují základní principy, na nichž Evropská unie stojí.

Před rozšířením o postkomunistické země v roce 2004 argumentovali někteří analytici, že tehdejší patnáctka zemí, které tvořily Unii, měla nejprve schválit ústavu, která by prohloubila politickou integraci Unie i její akceschopnost. Unie ale nakonec otevřela debatu o euroústavě, jakož i proces schvalování euroústavy, i kandidátským zemím z východu. Mnozí si dodnes pamatují, jaké odsudky větší integrace se už tehdy valily na adresu Bruselu v podání Václava Klause z České republiky nebo bratří Kaszynských z Polska.

Západní země možná měly už tehdy vidět, že v bývalých postkomunistických zemích není ještě zdaleka vše v pořádku ani s chápáním liberální demokracie, ani s chápáním hodnot, na nichž stojí Evropská unie. Ostatně není jistě náhodou, že krátce po rozšíření padly v celé řadě postkomunistických zemí vlády, které úspěšně dokončily proces přistoupení k Unii.

Mezi argumenty stran, které nově stanuly v čele vlád těchto zemí, patřil i ten, že se s postkomunistickými zeměmi během přístupových jednání příliš dlouho zacházelo jako se studenty. Nyní, když právoplatnými jsou členy, si takové ponížení prý už nedají líbit.

Ti, kterým leží osud evropského integračního projektu skutečně na srdci, nyní ve světle politického vývoje v Maďarsku, Polsku, na Slovensku, a částečně i v Česku, mohou být v pokušení argumentovat, že postkomunistické země měly zůstat v pozici kandidátů členství mnohem déle.

Jisté je, že vlna antiliberálních tendencí v zemích Visegrádu, je pro západ Evropské unie nejen nepříjemným překvapením, ale i takříkajíc logistickým problémem. Unie totiž má vypracované mechanismy a postupy pro přijímání nových členů, ale velmi slabé mechanismy k trestání těch členských zemí, které porušují zásady, na nichž stojí.

Nejprve se to ukázalo v případě Řecka, které nakonec nebylo vyloučeno z eurozóny, a možná i ze Schengenu, možná jen proto, že nikdo neví, jak by se toho dalo docílit. A nyní se to ukazuje v případě Polska.

Mechanismus právního státu, který Evropská komise invokovala vůči Polsku, sice teoreticky může vést až k omezení hlasovacích práv země, která porušuje principy právního státu a liberální demokracie. Jenže pokud taková země neustoupí Unii během „dialogu“ s EK, uvalit takové sankce může jen Evropská rada, kde zapotřebí jednomyslného rozhodnutí všech ostatních zemí EU, což je v podstatě nepřekonatelná překážka. Maďarsko už avizovalo, že jakékoliv pokusy zavést na Polskem dohled, bude vetovat.

Unie je tak v podstatě neschopná účinně se jako celek postavit zemím s autoritářskými nebo dokonce fašizujícími režimy, což může mít nepříjemné důsledky pro její věrohodnost. Navíc je taková paralýza často živnou půdou pro radikální řešení.

Jak už naznačila prohlášení některých politiků Nizozemska, které nově Evropské unii předsedá, Nizozemsko by se možná nebránilo kupříkladu zmenšení schengenského prostoru na vyspělé země evropského severozápadu. Byla to reakce na neochotu zemí Visegrádu podílet se na řešení uprchlické krize.

Když se teď polští a maďarští politici agresivně vymezují i proti západní kritice jejich antiliberálních opatření, nedá se vůbec vyloučit, že brzy uslyšíme i otázky, zda by se neměla zmenšit celá EU--víceméně do podoby před rozšířením v roce 2004.

ČRo Plus, 18.1.2016