Výsledky rakouských prezidentských voleb jen potvrdily, že v mnoha západních zemích se voliči stále více bouří proti dosavadním politickým elitám. Ty se nejen zdají být stále více bezmocné a neschopné řešit efektivně problémy, kterým jejich země čelí, ale také provokují tím, že navzdory varováním takříkajíc dál jedou ve starých kolejích.

Ponecháme-li ale stranou jevy, které tradičně sužují liberální demokracie-(kupříkladu korupci, provázanost politiky s mocnými ekonomickými zájmy či různé míry sociální nerovnosti), je otázkou, zda dosavadní politické elity vůbec mohou efektivně řešit všechno, co jim lid ve svém hněvu vyčítá.

Jsou totiž limitovány tím, že k řešení globálních výzev a krizí, které hýbou současným světem, mají k dispozici převážně jen lokální politické nástroje svého národního státu. To je v situaci, kdy jejich země závisí na globálních finančních trzích a investicích nadnárodních společností a kdy zároveň opakovaně čelí různým globálním vichrům, naposledy v podobě migrační vlny, zoufale málo.

Snahy povýšit politiku na nadnárodní úroveň, kde už funguje globalizovaná ekonomika, narážejí přitom na národní sentimenty, jakož i na skutečnost, že nadnárodní politická integrace je při různosti existujících národních zájmů o poznání složitější proces než ekonomická globalizace, kterou jaksi přirozeně pohání logika tržního hospodářství.

Západní společnosti dosáhly za posledních několik desetiletí nemalého blahobytu, podporovaného sociálním státem. Jenže ve stále více globálně fungující ekonomice se tyto jistoty rozplývají: pracovní místa z industriálních odvětví a zemědělství odplouvají do zemí s levnější pracovní silou a menšími náklady na výrobu.

A do západních společností, jejichž blahobyt byl do jisté míry vytvořen na úkor zbytku světa, se valí vlny migrantů z chudých zemí, či zemí rozvrácených válkami, k čemuž přispívají i nové technologie usnadňující komunikaci a cestování bez ohledu na hranice.

Zatímco některé části nezápadního světa z globalizace profitují přinejmenším tím, že se koláč globálního bohatství rozděluje více v jejich prospěch, dosavadní jistoty Západu jsou ohroženy. Na politickém trhu tudíž rostou jako houby pod dešti nová hnutí, která ujišťují, že vlastně existují jednoduchá řešení: posílit státní suverenitu, uzavřít hranice, odmítnou volný obchod, omezit práva různých menšin, popřípadě nahradit prohnilou liberální demokracii vládou silné ruky.

Není náhodou, že příznivce získávají zejména v ekonomicky nejohroženějších částech západních společností, což jsou shodou okolností lidé, kteří vzdělanostně i jinak nemohou ve stále více globálně fungující ekonomice konkurenčně obstát a nedávají věci do širších souvislostí.

Ve Spojených státech je nyní politicky využívá Donald Trump, který, použijeme-li zjednodušení, se stal mluvčím méně vzdělaných bílých mužů jejichž průmyslová odvětví mizí před očima, a kteří jsou tak nahněváni nejen na globalizaci, ale i na migranty a příslušníky menšin, kteří podle nich mají ve srovnání s nimi nezasloužené výhody.

Bohužel ani Trump, ani rakouský Norbert Hofer, ani Marine Le Penová ve Francii a mnoho dalších populistických politiků, nenabízejí řešení, která by snad mohla jejich zemím rychle pomoct.

Případná izolace v národních státech povede jen k ještě větším ekonomickým problémům. A povzbudí růst národních antagonismů i bezpečnostních rizik, na které Západ už několikrát tvrdě doplatil. A přijde-li po současné deziluzi z údajně neschopných tradičních politických elit i zákonité zklamání z těch, které se nyní v nacionalistickém hávu derou opět na výsluní, může bohužel dojít opět i na horší věci.

ČRo PLus, 26.5.2016