Národ bojovníků s totalitou
Snad nejlepší komickou vložkou v jakémkoliv z mnoha diskusních pořadů v českých televizích byla v poslední době anketa diváků televize Prima při příležitosti hodnocení bratří Mašínů, kteří se kdysi rozhodli bojovat proti komunistickému režimu se zbraní v ruce. Anketní otázka zněla: „Byli byste ochotni bojovat proti totalitnímu režimu se zbraní v ruce?“ Zhruba tři čtvrtiny respondentů odpovědělo, že ano.
Pokud by tato anketa odrážela skutečnost, pak máme co do činění s obdivuhodnou proměnou národní mentality, která se musela udát někdy mezi lety 1989 a 2008. Když totiž Češi šanci bojovat proti totalitě měli, v drtivé většině nebojovali--ani se zbraněmi, ani bez nich. Nebojovali dokonce, ani když do Československa vtrhla v roce 1968 vojska Varšavské smlouvy, aby zadusila období liberálních reforem a znovu nastolila tvrdou totalitu.
Chartu 77, když byla v roce 1977 zveřejněna, podepsalo 242 odvážných. Ještě v době, kdy se už hroutily komunistické režimy všude okolo nás, měla Charta 77 zhruba jen dvě tisícovky signatářů. Zato počet lidí, kteří jsou registrováni ve svazcích komunistické tajné policie jako agenti a donašeči, je mnohonásobně vyšší.
Výše zmíněnou anketu by bylo možné přejít jen mávnutím ruky, kdyby nebyla jen dalším důkazem, že máme tradičně přehnaně pozitivní mínění o tom, jací jsme jako národ kabrňáci. Naše historie je sice prošpikována selháními, ale ty jsme si údajně nezavinili sami, byli jsme jen oběťmi jiných. Pro komunistickou stranu sice v roce 1946 hlasoval ve srovnání s ostatními zeměmi, které osvobodila Rudá armáda, rekordní počet občanů, ale dones převažuje mínění, že nám byl komunistický režim víceméně vnucen.
Pokud se budeme chtít v budoucnosti vyhnout dalším karambolům, možná by byl na místě poněkud sebekritičtější postoj. Kdybychom byli schopni otevřeně diskutovat o tom, proč nejenže naprostá většina lidí s totalitním režimem nikterak nebojovala, ale spíše s ním poslušně spolupracovala, třeba by pak tvrzení tří čtvrtin respondentů zmíněné ankety nevypadalo jako pomatené blouznění, hraničící s fraškou. A možná bychom se také lépe vyhnuli nebezpečí nějaké budoucí totality.
Vyšlo v MF Plus, 21.3.2008
Pokud by tato anketa odrážela skutečnost, pak máme co do činění s obdivuhodnou proměnou národní mentality, která se musela udát někdy mezi lety 1989 a 2008. Když totiž Češi šanci bojovat proti totalitě měli, v drtivé většině nebojovali--ani se zbraněmi, ani bez nich. Nebojovali dokonce, ani když do Československa vtrhla v roce 1968 vojska Varšavské smlouvy, aby zadusila období liberálních reforem a znovu nastolila tvrdou totalitu.
Chartu 77, když byla v roce 1977 zveřejněna, podepsalo 242 odvážných. Ještě v době, kdy se už hroutily komunistické režimy všude okolo nás, měla Charta 77 zhruba jen dvě tisícovky signatářů. Zato počet lidí, kteří jsou registrováni ve svazcích komunistické tajné policie jako agenti a donašeči, je mnohonásobně vyšší.
Výše zmíněnou anketu by bylo možné přejít jen mávnutím ruky, kdyby nebyla jen dalším důkazem, že máme tradičně přehnaně pozitivní mínění o tom, jací jsme jako národ kabrňáci. Naše historie je sice prošpikována selháními, ale ty jsme si údajně nezavinili sami, byli jsme jen oběťmi jiných. Pro komunistickou stranu sice v roce 1946 hlasoval ve srovnání s ostatními zeměmi, které osvobodila Rudá armáda, rekordní počet občanů, ale dones převažuje mínění, že nám byl komunistický režim víceméně vnucen.
Pokud se budeme chtít v budoucnosti vyhnout dalším karambolům, možná by byl na místě poněkud sebekritičtější postoj. Kdybychom byli schopni otevřeně diskutovat o tom, proč nejenže naprostá většina lidí s totalitním režimem nikterak nebojovala, ale spíše s ním poslušně spolupracovala, třeba by pak tvrzení tří čtvrtin respondentů zmíněné ankety nevypadalo jako pomatené blouznění, hraničící s fraškou. A možná bychom se také lépe vyhnuli nebezpečí nějaké budoucí totality.
Vyšlo v MF Plus, 21.3.2008