Mnoho českých politických komentátorů a politologů i ústavních expertů lamentuje nad tím, že u nás byla zavedena přímá volba prezidenta. Nabízejí přitom širokou škálu argumentů proti přímé volbě.

Je to prý nesystémový prvek, který při faktickém zachování těch pravomocí, které měl prezident volený parlamentem, vytváří v celém ústavním systému nerovnováhy. Někteří experti proto argumentují, že když už byla zavedena přímá volba, měly se prezidentské pravomoci zvýšit.

Na tento argument ale lze odpovědět tak, že existuje hned několik zemí, kde je prezident volen přímo, a jeho pravomoci odpovídají zhruba tomu, jaké má ten český. Třeba Slovensko, abychom nechodili pro příklady daleko. Jinde je má větší, ale nevyužívá je. Kupříkladu Rakousko.

Což nás dostává k otázce politické kultury. Jedna skupina námitek proti přímé volbě totiž souvisí s tím, že by sama o sobě možná nebyla problémem, ale v nezralé české politické kultuře se přímo volený prezident bude snažit svého mandátu „od lidu“ využít k faktickému posílení svého vlivu. Což se v případě prvního přímo zvoleného prezidenta opravdu děje.

Dalším zdrojem kritiky je samotná povaha přímé prezidentské volby. Zbytečně prý polarizuje společnost a je pozvánkou pro demagogy. Stačí se vrátit k minulé volbě, která rozštěpila společnost na dva nesmiřitelné tábory, což svým způsobem trvá dodnes.

Jenže celou věc lze nahlížet takříkajíc i z druhé strany. První přímá volba prezidenta v roce 2013 jistě společnost polarizovala, ale zároveň ji vybudila k nemalé míře politického aktivismu, který nevidíme v případě jiných voleb. Argument, že nakonec vyhrál podle jedněch demagog nad kandidátem slušnějším, je možná pravda, ale je to také užitečná výpověď o české společnosti.

Ta se v druhém kole ostře rozdělila na dva tábory, přičemž většina lidí se rozhodovala podle mnohem základnějších politických a společenských priorit, než když volí kupříkladu do parlamentu. Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg reprezentovali dva velmi odlišné pohledy na to, jak by u nás měla vypadat politika, pohled na minulost i naše mezinárodní orientace. To, že nakonec vyhrál poměrně těsně pohled na svět i politický styl reprezentovaný Zemanem, je nejen důležitou výpovědí o české společnosti ale i výzvou pro ty, kdo byli poraženi.

Právě přímá volba jim totiž nabízí cosi, co z podstaty věci nenabízí ta parlamentní, která by mimochodem ve světle výsledků nedávných voleb do Sněmovny nemusela též dopadnout podle jejich představ. Tedy možnost aktivizovat se a přesvědčovat zejména nerozhodnuté voliče o tom, že jejich volba je správná.

Poučit bychom se mohli na Slovensku, kde v poslední prezidentské volbě zvítězil překvapivě kandidát občanské společnosti Andrej Kiska nad zdánlivě neporazitelným premiérem Robertem Ficem. Vyžadovalo to velké nasazení i přesvědčovací schopnosti občanských aktivistů. A celkově se zdá, že to slovenskou společnost posílilo, spíše než oslabilo, jakkoliv následné parlamentní volby byly pro demokraty spíše zklamáním.

Dnes ale existuje i zásluhou zvolení Kisky ve slovenských politických kruzích silný proevropský konsensus a Slovensko se po právu vykresluje jako proevropský a stabilní ostrov mezi zeměmi Visegrádu. Česká společnost má stejnou šanci. Pokud ji znovu nevyužije, neměli by možná proevropští zastánci liberální demokracie svádět opět vše jen na přímou volbu. Důvody bude nutné hledat i jinde.

ČRo Plus, 8.11.2017