Obě české levicové strany, které jsou zastoupeny v parlamentu, čelí vážným problémům, možná dokonce pádu pod hranici volitelnosti. Souvisí to jak s jevy, které stojí za oslabováním levice i v jiných západních zemích, ale najít lze i specifické domácí příčiny.

Pokud jde o obecnější příčiny, zdá se, že levicové strany se napříč Evropou staly tak trochu oběťmi svých úspěchů v druhé polovině minulého století. Ve svém úsilí humanizovat kapitalismus přispěly k vybudování silných sociálních států a byly hybnými silami v prosazování lidských práv.

Jenže nástup globalizace je zastihl nepřipravené. Sociální problémy, které vyvolávají nejrůznější aspekty globalizace, není už možné řešit jen na národní úrovni, jenže levice, která se pyšnila v minulosti tím, že je internacionalistická, zůstala vesměs uvězněná právě na národní úrovni. Národní stát, je přitom sám pod tlakem globalizace, a proti řadě globálních jevů bezmocný.

Potíže levice souvisí i s tím, že tradiční strany, včetně těch levicových, jsou těžkopádné, reagují na nově vznikající problémy pomalu, a jsou tak vytlačovány novými populistickými hnutími, která pružně kombinují nacionalismus, který byl v minulosti spojován spíše s pravicí, s de facto levicovou sociální a ekonomickou politikou.

Komunistická strana nová populistická hnutí v tomto ohledu předběhla s programem, který kombinoval nacionalismus s levicovou sociální politikou. K tomu, že úspěšně přežila pád komunistického režimu přispěla i skutečnost, že si pro sebe vytvořila obraz protestní strany, což je dnes další z charakteristik nových populistických hnutí.

Její potíže nastaly, když se jako houby po dešti začala vynořovat hnutí, která mají často též nacionalisticko-levicový program, ale jsou pružnější, mají mladší voliče i členy, a nikdo na ně neútočí kvůli jejich minulosti.

Zdá se, že KSČM neví, jak tomuto náporu čelit. Průměrný věk jejích členů je 75 let, a noví členové a voliči se k ní nehrnou, protože je příliš těžkopádná a svůj mocenský pragmatismus dál schovává za pozůstatky ideologie, která už dnes mezi mladšími voliči téměř nikoho neoslovuje.

Česká sociální demokracie se mohla osudu KSČM vyhnout, protože vznikla mimo ní. Nemusela se potýkat s nálepkou „postkomunistická levice“, jež přispěla k pádu stran demokratické levice, které vznikly z komunistických stran jinde v bývalých sovětských satelitech. Jenže personální vybavení ČSSD se nakonec ukázalo být též spíše „postkomunistické“ než autenticky sociálnědemokratické. Všechny pokusy o modernizaci selhaly.

Místo reforem, které by ČSSD přiblížily sice oslabujícím, ale leckde ještě silným sociálně demokratickým stranám v západní Evropě, se strana vydala v posledních letech na cestu k jakési verzi českého národního socialismu. Tím se ovšem programově přibližovala komunistům, a spolu s nimi pak těžko odrážela nástup hnutí, která nacionalismus, zneužívání různých reálných i domnělých hrozeb pro politické účely i levicovou sociální politiku, praktikují pružněji. A mají navíc charismatické lídry, kteří rovnou nabízejí vládu silné ruky.

Už vzhledem k tomu, jaký typ politiků dnes stojí v čele KSČM a ČSSD, obě strany jen těžko přesvědčí mladší voliče, že jim mají co nabídnout. Vlastně mezi nimi nemají téměř žádnou podporu. A nemají bohužel téměř žádnou šanci se modernizovat, k čemuž jsou občas vyzývány. Zbývá jim už jen technologie moci, což se pěkně vyjevuje v současných jednáních o vládní spolupráci s hnutím vedeným velkopodnikatelem. Skutečná demokratická levice tak u nás bude muset asi vzniknout zcela mimo KSČM a ČSSD.

ČRo Plus, 25.4.2018