Vloni na podzim jsem viděl v Divadle na Palmovce, v rámci festivalu PalmOff Fest, divadelní hru Prokletí v produkci varšavského divadelního souboru Teatr Powszechny. Režíroval ji chorvatský režisér Oliver Frljič, který se inspiroval dramatem polského klasika Stanislawa Wyspiańského.

Hra, kritizující nevybíravým způsobem některé jevy v katolické církvi, zejména pedofilii, vyvolala v Polsku velké kontroverze. Zřejmě nejskandálnější je scéna felace se ztopořeným penisem sochy Jana Pavla II. Na něj pak pověsí tabulku „Ochránce pedofilů“.

Po představení jsem se zúčastnil na jevišti debaty se členy divadelního souboru. Herci vyprávěli o tom, jak silné emoce hra v katolickém Polsku vyvolala. V některých městech byla představení pod různými záminkami zmařena, jinde herce musela ochranka dopravit z divadla přímo do hotelu, kde je strážila.

Divadlo je vyšetřováno pro urážku náboženského cítění a dokonce pro nabádání k vraždě kvůli scéně, v níž jedna z hereček vypráví v rámci scénáře (tedy fiktivně), že si chtěla přes internet objednat vraždu Jaroslawa Kaczyńského a uspořádat na ni sbírku.

V debatě jsem uvedl, že mě zaujala nejen nesmlouvavá přímočarost zúčtování s patologickými jevy v církvi, ale i vážnost, jdoucí až na dřeň a hranici snesitelného, s jakou se to v polské hře děje. V Česku, mínil jsem, by vyhroceně kritické divadelní představení, mířící na politiku nebo náboženství, mělo spíše rysy frašky či ironického humoru.

I proto jsem byl poněkud skeptický k následujícím slovům dramaturga Prokletí Gorana Injace : "Před dvěma roky jsme si v Polsku podobnou situaci vůbec neuměli představit. Přišlo to velmi nenápadně, buďte pozorní."

A hle: neuplynul skoro ani půl rok a na festivalu v Brně, při představení jiné Frljičovy hry Naše násilí a vaše násilí, vtrhla na jeviště skupina nazývající se Slušní lidé a zmařila pokračování hry. Byli údajně rozhořčení scénou, v niž Ježíš znásilňuje muslimku, jakož i scénou v níž si herečka vytáhne z vagíny státní vlajku. Padla trestní oznámení na obou stranách, k celé věci se vyjadřuje kdekdo—od divadelních kritiků, přes obránce i kritiky demokracie, až po kardinála Duku či hradního mluvčího.

Mně ale vrtají dál hlavou rozdíly mezi Polskem a Českem. Je docela pochopitelné, že v Polsku, kde se většina občanů hlásí ke katolické církvi, může hra jako Prokletí vyvolat rozhořčení. Ne možná tolik kvůli poukazování na patologické jevy v církvi, ale způsobu, kterým to činí. Není divu, že ne všichni konzervativní katolíci, kterých je v Polsku dost, včetně polského kléru, dokážou akceptovat uměleckou provokaci, která může v lecčems zraňovat jejich identitu.

V Česku ale nevtrhli na scénu rozhořčení katolíci, i když ve skupině Slušní lidé prý nějací jsou. Obrázky, které zaplavily internet, ukazují v první řadě několik holých lebek v modrých tričkách. Jejich mohutné bicepsy působí nápadněji než jejich oholené mozkovny, které by u „slušných lidí“ měly hrát jakousi roli.

Ze všeho nejvíc tito „slušní lidé“ připomínají ty, kdo před časem pořádali pochody romskými ghetty. Tedy nařvané mladé muže, jejichž život se dělí mezi posilovnu, výčep, knedlo vepřo zelo, fotbalová utkání, koncerty Ortelu a trestné výpravy.

Na fotbale lze podobné zjevy občas slyšet, jak vykřikují rasistická hesla, doprovázená sloganem „Kdo neskáče, není Čech.“ Občas mávají českými vlajkami počmáranými názvy jejich obcí a klubů. Evidentně jde dle nich o menší znesvěcování státní vlajky, než když si herečka vytáhne její atrapu z vagíny.

Jaký je tedy rozdíl mezi Polskem a Českem? Zdá se, že především ten, že polský fašismus se nabaluje na konzervativní okraje polského katolicismu. Jádro protestů proti Prokletí ale tvořili lidé, jejichž motivaci lze jakžtakž rozumět, protože se dotýká jejich skutečné víry. Což samozřejmě neznamená, že lze jejich vyhrožování divadelnímu souboru omlouvat.

U nás jsou sice prý kdesi za Slušnými lidmi též katolíci, ale v čele, zdá se, stojí zase jednou ti samí náckové, kteří nejprve terorizovali „nepřizpůsobivé“ Romy, pak se z nich stali obránci „našich“ hodnot proti migrantům, a teď už terorizují rovnou spoluobčany s jinými názory.

Mají bohužel pravdu ti, kdo upozorňují, že takto začínal i nacismus v Německu. Nenávist nacionalistů se nejprve obrátila proti etnicky a nábožensky „jiným“, ale s tím si nevystačila. Takže se obrátila postupně i proti těm, kdo odmítli nenávidět společně s nenávidějícími.