V roce, kdy si připomínáme velká devítková výročí (k nimž kupříkladu patří i 600 let, které 30. července uplynou od první pražské defenestrace coby začátku husitské revolty, nebo připomínka nacistické okupace z roku 1939, popřípadě sebeupálení Jana Palacha z roku 1969) se jeví dvacetileté výročí prvního velkého vzepětí občanské společnosti proti politickému establishmentu jako událost okrajová.

Neměla by ale možná na okraji zájmu zůstat. Skutečnost, že hlavní protagonisté tzv. opoziční smlouvy z roku 1998—Václav Klaus a Miloš Zeman—dokázali v roce 1999 ustát občanský tlak vytvořený iniciativami Impuls 99 a Děkujeme, odejděte!, a nakonec v roce 2000 i takzvanou televizní krizi, má totiž dodnes zásadní vliv na českou politiku. Přinejmenším na to, kdo stojí v čele státu.

Slovensko bylo místem podobně velkého vzepětí občanské společnosti o rok dříve. Ve snaze ukončit vládu autokratického Vladimíra Mečiara vznikla celá řada občanských iniciativ, které svoje aktivity koordinovaly. Mečiar volby v roce 1998 nakonec prohrál, období nechvalně známé jako mečiarismus skončilo.

Lze samozřejmě argumentovat, že tehdejší pozoruhodný výkon slovenské občanské společnosti byl do jisté míry vyprovokován právě mečiarismem a s ním související hrozbou, že Slovensko se nestane na rozdíl od středoevropských sousedů ani členem Evropské unie ani Severoatlantické aliance. Česká opoziční smlouva, ač podvazovala parlamentní demokracii a otevírala dveře k dělení moci v zemi mezi dvě největší strany, se jako tak velká hrozba nejevila.

Jenže to, že se české občanské společnosti nakonec nepodařilo donutit Klause a Zemana k odchodu z politiky, jak požadovali ve výzvě Děkujeme, odejděte! studentští vůdci z roku 1989, ba ani výrazněji oslabit opozičně-smluvní souručenství, poznamenalo česku politiku negativně na mnoho lez dopředu.

Zatímco česká občanská společnost se tak ve vztahu k politice stala v dalších letech mnohem pasivnější, ta slovenská se několikrát vzbouřila. Kupříkladu v kauze „Gorila“, nebo naposledy po vraždě novináře Jána Kuciaka. A dokázala nakonec využít přímé volby prezidenta (která tím, že je fakticky plebiscitem, otevírá občanské společnosti větší možnosti než parlamentní volby) k tomu, aby generovala nejprve Andreje Kisku a nyní Zuzanu Čaputovou.

Lze samozřejmě namítnout, že slovenská stranická politika nebyla ani po konci mečiarismu vzorem, kterým by se Češi nutně chtěli inspirovat, pokud jde kupříkladu o korupci či politickou kulturu, i když post-mečiarovské politické reprezentace nakonec Slovensko alespoň úspěšně dovedly do eurozóny. Jenže i to se může změnit, protože odcházející prezident Kiska hodlá založit středovou liberální stranu, a jeho šance na porážku postkomunistického Smeru nejsou malé.

Česká občanská společnost jako by po roce 1999 částečně rezignovala. V poslední době se v ní sice začaly rodit nové politické subjekty, ale nejsilnější stranou je oligarchický projekt, který je svým étosem jakýmsi dosavadním vyvrcholením českého post-komunismu. Zejména v celostátním plebiscitu, jímž je přímá prezidentská volba, nedokázala česká občanská společnost podat stejný výkon jako ta slovenská.

Dokud se to nepodaří, politická atmosféra u nás se ale příliš nezlepší. Václav Havel kdysi v žertu prohlásil, že bývalé komunistické země potřebují dvě revoluce: první proti komunismu, druhou proti postkomunismu. Zatímco Slovensko prošlo oběma, a nyní sklízí první plody, Česká republika na konec postkomunismu stále jen čeká.

ČRo Plus, 17.4.2019