Komunistická strana Čech a Moravy se odmítla distancovat od prohlášení svého místopředsedy Stanislava Grospiče, že obsazení Československa v roce 1968 armádami Varšavského paktu nebyla okupace a lidé, kteří zahynuli, byli většinou oběťmi dopravních nehod. Podle předsedy strany Vojtěcha Filipa je kritika Grospiče, která se po jeho vyjádření rozpoutala, kampaň. Má prý právo na vlastní názor.

Je zřejmé, že KSČM nemá zájem prezentovat se voličům jako strana, která prošla po pádu komunistického režimu kritickou introspekcí. Od totalitní minulosti a zločinů komunismu se sice distancovala v obecné rovině, ale znovu a znovu v ní vybublávají na povrch neostalinské instinkty, ať už se týkají února 1948, hodnocení procesu s Miladou Horákovou, nebo Sovětským svazem vedené invaze v roce 1968. Stranické vedení by mohlo takové projevy některých svých předních členů rázně odsoudit, jejich šiřitele dokonce potrestat, a tím změnit obraz KSČM ve veřejnosti, ale nečiní tak.

Možným vysvětlením je nejen to, že navzdory fasádě regulérní demokratické strany, kterou se pokouší KSČM nabízet veřejnosti v posledních desetiletích, se toho v hodnocení minulosti v myslích většiny současných komunistů příliš nezměnilo, ale i taktická hra s voliči. Po odchodu značné části elektorátu KSČM mezi podporovatele Andreje Babiše, popřípadě krajně pravicových stran, totiž, zdá se, zůstává straně věrné už jen bývalé tvrdé jádro.

A jelikož si vedení strany dost zahrává i s těmito skalními komunisty, když podporuje vládu jednoho z nejbohatších českých podnikatelů, který by byl v minulosti označen za třídního nepřítele, musí svůj mocenský oportunismus vyvažovat jinde. Grospičova slova o roce 1968 přitom jistě rezonují u mnoha z těch dnešních členů strany, kteří se dívají s nostalgií na éru normalizace coby sovětskými tanky podpořené korekce liberálního poblouznění části strany v roce 1968.

Grospičova slova mnohým z nich budou konvenovat i proto, že vycházejí z nejlepších tradic komunistické demagogie. Hraje se v ní o slovíčka, zatímco se rozmazává obecnější pravda. Podle Grospiče a dalších prý totiž nešlo v roce 1968 o okupaci, protože sovětská vojska u nás pak zůstala na základě souhlasu československých komunistů. Co na tom, že mocná země přepadla o mnoho menší bezmocnou zemi, a pak už si jen diktovala, co má vedení země po invazi podepsat.

Nechutný významový posun nám Grospič nabízí i v případě obětí invaze. I kdyby skutečně většina z nich byla obětí dopravních nehod, což je samo o sobě fakticky sporné tvrzení, je dosti velký rozdíl mezi tím, srazíte-li se s protijedoucím vozidlem za normálních okolností nebo srazíte-li se s okupačním tankem. Anebo máte prostě nehodu proto, že jste v enormním stresu z toho, že vaše země je okupována.

Premiér Babiš, ač sám bývalý komunista, ukázal vedení KSČM, proč má za sebou okolo třiceti procent převážně levicových voličů, včetně bývalých komunistů, když na adresu Grospiče poznamenal: „Je to absolutní nesmysl a já ani nechci věřit, že to skutečně řekl ten pán. Pokud to myslel vážně, tak by se skutečně měl omluvit. Každý ví, že to byla invaze, že to byla okupace, a že nás to poznačilo.”

Když se vedení KSČM fakticky postavilo za Grospiče, ještě jasněji než dosud definovalo stranu jako pohrobka normalizačního post-stalinismu. Tím ovšem také dál redukuje svoji voličskou bázi. Ta sice možná ještě několik let udrží stranu nad pěti procenty, ale i kvůli vysokému věku dál upadá. A noví členové a voliči se, už kvůli nehoráznému zkreslování dějin, do strany nepohrnou. KSČM tak neodvratně míří do propadliště dějin, které měla kdysi přichystané pro své ideové soupeře.

ČRo Plus, 30.10.2019